Co mají společného rybí šupiny, kus železa a modré plátno? Na první pohled možná jen to, že se všechny tak trochu ohlížejí do minulosti. Ve skutečnosti ale ukazují, že tradiční řemeslo nemusí patřit do vitríny. Může se dál tvořit, zkoušet, učit i předávat.
Důkazem jsou čtyři nové osobnosti, které letos získaly titul Mistr tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje. Andrea Kollová, Jan Šramar, Tomáš Bartoš a Aleš Zelený každý po svém pečují o dovednosti, které by bez jejich trpělivosti, zručnosti a chuti předávat je dál mohly pomalu mizet. Ocenění si převzali na Mezinárodním folklorním festivalu v Červeném Kostelci.
Rybí šupiny? Ano, a dokonce na šaty
Když se řekne rybí šupina, většina z nás si nejspíš představí kapra na vánočním stole. Andrea Kollová z Jaroměře s nimi má úplně jiné plány. Už od roku 2009 se snaží v regionu znovu probudit více než 150 let starou techniku výšivky rybí šupinou.
Každou šupinku je nejprve potřeba pečlivě vyčistit a vyžehlit. Musí být rovná, nesmí praskat a rozhodně by neměla vonět po rybě. Teprve potom se z ní mohou vystříhat nejrůznější tvary a začít vznikat drobné ozdoby. Brože, spony, obrázky, betlémy, vánoční dekorace nebo zdobení oděvů. Z obyčejné rybí šupiny se tak může stát malý kousek perleťové krásy.
Andrea Kollová navíc od roku 2012 vede kurzy a kroužky pro děti. Tradice tak dostává možná tu nejdůležitější podobu – někdo si ji zkusí sám.
Když železo vypráví příběh Josefova
U Jana Šramara z Jaroměře to zase pořádně jiskří. Kovářem a zámečníkem se stal v roce 2010 a jeho cesta ho nakonec zavedla přímo do historického Josefova. V roce 2019 získal prostor v Bastionu XII, kde vybudoval Pevnostní kovárnu Josefov. Vznikají tu kovářské výrobky pro potřeby pevnosti i pro zákazníky z blízkého i vzdálenějšího okolí. Šramar ale ukazuje kovářské řemeslo také dětem.
Modrá, která by bez dřevěných forem nebyla modrotiskem
A pak je tu modrotisk. Krásně modré plátno s bílými vzory zná skoro každý. Méně známé už je, kolik práce se skrývá za tím, aby takový vzor vůbec mohl vzniknout. Jedním z klíčových článků celého procesu jsou tiskařské formy. Právě jejich výrobě a opravám se věnují Tomáš Bartoš ze Dvora Králové nad Labem a Aleš Zelený.
Bartoš má řemeslo doslova v rodině. Pochází z rodu tiskařů, barvířů a formířů s více než dvousetletou tradicí. Se svým otcem Milanem v roce 2024 založil Modrotiskový ateliér Bartoš. V prvorepublikové dílně tu vyrábějí nové a opravují staré formy pro dvě poslední tradiční modrotiskové dílny v Olešnici na Moravě a ve Strážnici.
Ateliér funguje také jako galerie. Návštěvníci se tu mohou podívat, jak se formy vyrábějí, zjistit, jak modrotisk vlastně funguje, a dokonce si tradiční techniku sami vyzkoušet během kurzů přímého tisku zažehlovací barvou.
Řezbář, formíř a muž, který opravuje modrotiskovou paměť
Také Aleš Zelený se tradičním řemeslům věnuje odmalička. Jeho doménou je především řezbářství a formířství a v poslední době také výroba a opravy modrotiskových forem. Podílel se například na obnově forem pro modrotiskovou dílnu v Olešnici. Aleš Zelený pracuje tradičními postupy a opírá se o znalost technik, které se předávaly z generace na generaci. Jeho práce tak není jen výrobou nových předmětů. Je také trochu archeologií řemesla – hledáním toho, co uměli naši předchůdci, a snahou nepřerušit nit, která vede až k nim.
Řemeslo, které nekončí u hotového výrobku
Čtyři noví držitelé titulu Mistr tradiční rukodělné výroby ukazují čtyři různé podoby stejné věci – poctivého řemesla. Řemeslo je také znalost materiálu, trpělivost, opakování, ruce, které vědí, co dělat, a někdo, kdo je ochotný své zkušenosti předat dál.