Uspořádat vlastní koncert, postavit na nohy celý projekt a ještě ho využít jako součást přijímacích zkoušek na JAMU? Pro někoho možná odvážný plán, pro mladou hudební produkční Emu ale především příležitost zjistit, co všechno se může stát, když člověk dostane podporu pro svůj nápad a rozhodne se ho opravdu uskutečnit. Právě díky projektu Hack the Culture se z původní myšlenky postupně stal skutečný koncert.
Jaké je připravovat koncert od prvního nápadu až po zaplněné hlediště? Co všechno se odehrává v zákulisí a co jí první zkušenost s vlastní produkcí dala? A proč podle ní stojí za to nebát se vlastních nápadů? Přečtěte si rozhovor o hudbě, odvaze pustit se do neznáma, projektu Hack the Culture a o tom, že někdy stačí jednoduše začít.
Kdy přišel ten první moment, kdy jste si řekla, že zorganizujete vlastní koncert?
Prvotní impulz přišel, když do kapely Elektroband, ve které hraju, přišli noví členové – basistka Laura a bubeník Oliver. Jsou to skvělí lidé a ještě lepší hudebníci a všechny v kapele nás to hrozně nakoplo. V tu chvíli jsem si řekla, že bych byla moc ráda, kdybychom měli možnost si zahrát a ukázat se širší veřejnosti. Zároveň jsem pochopila, že v této oblasti se člověk musí prosadit po svém a nečekat až si ho někdo všimne. V tu chvíli jsem začala plánovat a tvořit prvotní koncept projektu.
Byl to od začátku projekt kvůli přijímačkám na JAMU, nebo jste ten nápad nosila v hlavě už delší dobu?
Určitě nebyl od začátku určený pro přijímací zkoušky. Chtěla jsem, abychom měli prostor si s kapelou zahrát. Samozřejmě jsem věděla, když jsem se hlásila do Hack the Culture, že na JAMU požadují v rámci přijímacího řízení koncepci vlastního fiktivního nebo reálného hudebního projektu, ale do té doby jsem neměla tak velké ambice, abych se vrhla do reálného projektu. Hack the Culture mě ale namotivovalo a rozhodla jsem se všechno propojit a projekt nakonec využít na přijímací zkoušky. Všechno to byla spíš šťastná shoda náhod s dobrým koncem (smích).
Myslíte, že právě reálná zkušenost a finanční podpora projektu rozhodly o vašem přijetí?
Na to zcela upřímně nedokážu odpovědět. Víte, přijímací zkoušky na obor Hudební produkce jsou poměrně komplexní a skládají se z mnoha částí. Společně s přihláškou uchazeč dodává životopis, motivační dopis, fotografie sám sebe a koncepci vlastního hudebního projektu. Ty si komise projde před konáním zkoušek. V den zkoušek se pak konají vědomostní testy o znalosti hudby a kulturním přehledu v ČR, testy z anglického jazyka a tzv. assessment centra. Poslední částí je pak pohovor, během kterého uchazeč představí jak sebe, tak vlastní projekt, a komise se ptá na doplňující otázky. Z reakcí komise si však myslím, že finanční podpora byla skutečně působivá, dokazuje to nejen schopnosti uchazeče, ale i skutečný zájem o obor.
Jak jste hledala prostor a proč padla volba právě na Divadlo Drak?
Zkoušela jsem kontaktovat i jiné kulturní prostory v HK jako Náplavka music bar nebo Studio Beseda, ale žádný zcela neodpovídal mým představám. Hradec je sice skvělým kulturním městem, ale na koncerty tohoto formátu zde nejsou zcela vhodné prostory.
Nakonec mě napadlo Divadlo Drak, kde se pořádají koncerty na studiové scéně např. během Jazz Goes to Town. Kontaktovala jsem skvělou Janu Nechvátalovu, se kterou se znám skrz projekt Kitchen table, což jsou vlastně studentské debaty o představeních, které Drak pořádá během roku a hlavně během festivalu Regiony. Díky tomu jsem věděla, že je Drak otevřen spolupráci s mladými lidmi a mohl by to být prostor, kde mně jako nováčkovi v tomto ohledu pomohou. A měla jsem pravdu! Nemohla jsem si přát nic lepšího.
Podle čeho jste vybírala interprety?
Moje kapela Elektroband byla jasnou volbou, když koncert vznikl právě kvůli nim. Zároveň jsem si řekla, že když už koncert pořádám, tak by byla škoda nepozvat i jinou kapelu. Jasná volba byli Overfence, kde hrají moji dobří kamarádi. Jsou moc talentovaní, takže jsem jim taky chtěla dát prostor se ukázat více lidem. Nakonec z toho vznikl hudební večer dvou kapel a myslím, že to byl ideální formát, který bych v budoucnu ráda zopakovala.
Překvapilo vás něco během příprav?
Neřekla bych, že mě něco vyloženě překvapilo, ale donutilo mě se zamyslet nad tím, jak skutečně důležití jsou všichni, co se jakkoliv podílí na organizačním zajištění těchto akcí. To, co pak jako diváci vidíme na pódiu, je opravdu jen taková třešnička na dortu. Vždy za tím stojí obrovský kus práce spousty lidí a nekonečná komunikace.
Co všechno jste si musela poprvé vyzkoušet a co bylo na organizaci nejtěžší – komunikace s umělci, technické zajištění, rozpočet, propagace?
Tak vlastně všechno pro mě bylo určitým způsobem poprvé. Za nejnáročnější určitě považuji tvorbu rozpočtu a celkově kontrolu financí, vyúčtování v rámci Hack the Culture atd. To je něco, s čím jsem se před touto akcí nesetkala, a nebylo jednoduché se ve všem zorientovat. Ale díky lidem, které kolem sebe mám, bylo možné, že všechny ostatní části nebyly takovou výzvou.
„To, co pak jako diváci vidíme na pódiu, je opravdu jen taková třešnička na dortu. Vždy za tím stojí obrovský kus práce spousty lidí a nekonečná komunikace.“
Kdy jste si řekla, že se koncert vydařil?
Šťastná jsem byla, když jsem poprvé uviděla plné hlediště a viděla, že všechny ty lidi zajímá naše tvorba. Potom samozřejmě když koncert skončil a mnoho lidí za mnou přišlo, že si koncert moc užili a naprosto to předčilo jejich očekávání.
Poslední moment, který mě dojal, byl, když mi pár dní po koncertu napsala paní, co koncert navštívila se svou dcerou, že nám moc děkuje a že jsme její dceru nadchli a přesvědčili, že má smysl hrát na hudební nástroj. V tu chvíli si uvědomíte, že to, co děláte, skutečně má smysl.
Co vás tahle zkušenost naučila?
Neodkládat věci na později. Prostě když něco chci domluvit, tak zvednu telefon hned a vyřídím to. Nemůžu pořád čekat na správný moment, kdy něco udělat.
Jak hodnotíte projekt Hack the Culture? Něco vás překvapilo pozitivně nebo negativně?
Myslím si, že je to naprosto skvělý projekt, který bych doporučila každému, kdo má touhou něco podobného zrealizovat. Negativa určitě nevidím, naopak nemůžu vynachválit veškerou ochotu všech, co se na tom podílí. Přijde mi naprosto úžasné, že u nás v ČR máme tyhle možnosti.
Kdybyste měla dát jednu radu dalším studentům, kteří chtějí organizovat vlastní akci s projektem Hack the Culture, jaká by byla?
Ať se ničeho nebojí. Na začátku si možná připadají, že vůbec neví, jak se v tom všem zorientovat, ale všude okolo jsou lidé, kteří jsou ochotni všechno vysvětlit a pomoct. Prostě si věřit a vrhnout se do toho, když tu je příležitost.
Chcete s koncerty pokračovat i během studia?
Doufám, že budu mít možnost se během studia zaměřit i na vlastní projekty, ale to uvidíme. V rámci studia na JAMU je hodně praxe jako např. produkce komorních oper, tak jsem zvědavá, jak se s tím vším poperu.
Poslední otázku dáváme všem. Jaké místo v Královéhradeckém kraji máte nejraději a proč?
Nejspíš to budou Broumovské stěny, kam jezdím téměř každé léto. To je taková srdcovka.
Podrobnosti o projektu Hack the Culture pro střední školy najdete na jeho webových stránkách.