František Kinský celým jménem Maria František Jan Emanuel Sylvestr Alfons hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, je potomkem významného českého šlechtického rodu. V rozhovoru nejen o tom, jak se mu žije na rodovém sídle a jaké výzvy i radosti s tím přicházejí.
Lidé vás znají jako šlechtice, podnikatele, politika a v neposlední řadě také jako moderátora. To je mnoho rolí. Která vám je nejbližší a je vůbec možné vybrat pouze jednu?
Nemohu říci, že mě nějaká z mých aktivit baví více nebo méně. O tom, že se stanu starostou města, rozhodli voliči. V oblasti mého podnikání jedna činnost navazuje na druhou a navzájem se doplňují. Lesní hospodářství, písník či cihelna tvoří ekonomickou bázi pro neustálé zvelebování exteriéru i interiéru Nového zámku. Jsem rád mezi lidmi, těším se do společnosti, a tak mě baví role oddávajícího a průvodce v zámku i moderátora v dokumentárním cyklu Modrá krev. Navíc je to zase jiná služba lidem. Velmi mě těší a povzbuzuje, když cítím, že jsou zde spokojení a vracejí se do zámku i na kulturní akce znovu. Při takové spoustě činností člověka napadne, zda si můžete dopřát chvíli volna.
Kdy naposledy jste byl na dovolené?
Pravdou je, že jsem ve svém životě na dovolené příliš nejezdil. V době mého mládí možnosti cestování, poznávání a zážitků nebyly zdaleka takové. Už jsem tak asi zvyklý. Žili jsme s rodinou v domě se zahradou, kde jsme trávili chvíle volna. Cestoval jsem vždy spíš pracovně. Na dovolené jsem byl naposledy loni v létě. Po dvou a půl letech od dovolené předchozí jsem s přáteli asi na čtyři dny vyrazil na cyklo pobyt v jižních Čechách. Mám štěstí, že žiju v krásném prostředí zámku. Během sezóny se rád zastavím na dobrou kávu na terase Toniovy zámecké kavárny, kterou vede můj syn Kristian, a relaxuji pohledem do parku. Od dubna tohoto roku svoje podnikatelské aktivity rozšířím o ubytovací zařízení na Dolní Moravě. I tam spojím užitečné s příjemným a těším se, že podniknu nějaký hezký turistický výšlap nebo projížďku na kole.
Empírový zámek v Kostelci, kde nyní žijete, patří mezi architektonické klenoty východních Čech. Nebylo tomu však vždy. Minulý režim se na zámku neblaze podepsal. Co všechno obnášelo dovést stav zámku do nynější podoby?
Náš rodový zámek byl postaven v empírovém stylu v letech 1829-1833 podle plánů vídeňského architekta Jindřicha Kocha pro hraběte Josefa Kinského, jehož rodině kostelecké panství patřilo od roku 1796. V roce 1948 přešel zámek do majetku státu a v roce 1949 byl prohlášen za státní kulturní majetek.
Navzdory snaze orgánů památkové péče a kulturní veřejnosti se staly budovy zámku v roce 1952 sídlem několika zemědělských institucí a v odborné správě zůstal pouze zámecký park. Hospodářské objekty začala v roce 1950 užívat
okresní inseminační stanice a od ledna 1951 začal vlastní zámek sloužit aplikovanému výzkumu. V průběhu roku se do něj nastěhoval nově vznikající Výzkumný ústav pro živočišnou výrobu, přejmenovaný následně na Výzkumný ústav
pro chov prasat. Ten se v roce 1975 přestěhoval do nové budovy postavené v užitkové zahradě zámku. Opuštěný a chátrající zámek převzalo v roce 1979 Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, které zde provedlo základní záchranné práce. V roce 1992 zámek ve velmi neutěšeném stavu restituoval můj otec Josef Kinský. A tak jsme se pustili do postupné rekonstrukce od úplného začátku. Pod pojmem oprava si představte kompletní obnovu celého interiéru od štukových stropů přes podlahy až k nejmenším detailům, jako je drobná klika na skrytých dveřích.
Co pro vás bylo během rekonstrukce nejtěžší? Zajištění financí na opravu nebo samotná obnova zámku?
Zásadní bylo samozřejmě zajištění financí. Jediným příjmem mého otce byl v té době důchod. S neskutečnou odvahou si ve svých osmdesáti letech půjčil nemalé prostředky a začal podnikat v oblasti lesního hospodářství, později koupil cihelnu, společně jsme pak otevřeli písník. Tak jsme vytvořili ekonomickou bázi pro následnou rozsáhlou rekonstrukci, do které otec investoval každou vydělanou korunu.
Jaké bylo opustit dobře placené místo v Praze a přejít na nejistou cestu, jakou je obnova a správa zámku? Nelitujete svého rozhodnutí?
Do nejistoty šel tehdy především můj otec. Říkával, že to dotáhne tak daleko, abychom my dva s bratrem pak již nemohli couvnout. Věděl jsem, že mě jako staršího ze sourozenců čeká okamžik, kdy bude třeba navázat na dílo našeho otce. A tak to postupem času přirozeně vyplynulo. Správu majetku jsem přebíral postupně. Nejprve jsem do Kostelce nad Orlicí jezdil vždy na pár dní v týdnu. V roce 2004 jsem se pak trvale přestěhoval. Byla to samozřejmě velká změna. Moje rodina zůstala v Dobřichovicích, opustil jsem pracovní život velkoměsta Prahy, kde jsem měl mnoho přátel a kontaktů. Chvíli trvalo, než jsem se etabloval. Dnes už jsem ale doma tady, v Kostelci nad Orlicí, a jsem tu velmi rád.
Zámek je od roku 2008 otevřený veřejnosti. Co zde návštěvníci mohou vidět a zažít? Jaký ohlas mají prohlídky, které realizujete jako průvodce osobně?
Areál jsme otevřeli v roce 2008, ale stálou expozici Život v biedermeieru až v roce 2012. Tvoří ji 13 komnat v biedermeierovském stylu, který do pozdně klasicistní budovy zámku prostě patří. Chtěl jsem, aby expozice nepůsobila jako muzeum, ale aby návštěvníci měli pocit, že jsou prostory příjemné k žití, a to se, myslím, povedlo. V horním patře zámku jsem vybudoval výstavní prostory Galerie Kinský rovněž s třinácti komnatami. V zámeckém suterénu najdete muzejní expozici města Kostelec nad Orlicí. Rodiny s dětmi u nás mohou strávit celý den, příjemné je i posezení na
terase naší kavárny s výhledem na dětské hřiště, které je v těsné blízkosti. Zámkem osobně provádím párkrát v roce. Od loňské sezóny moje prohlídky spojujeme s kratším recitálem klavíristy Matyáše Nováka, kterého moje agentura dva roky zastupuje. Tento zážitkový program jsme nazvali Tváří v tvář a to proto, že mu předcházelo online vysílání našich společných komponovaných pořadů, které jsme v lockdownu ze zámku vysílali. Jedná se o tříhodinové setkání s ochutnávkou maďarských vín řady Ferenc Liszt. Provádím také skupinové zájezdy. Nerad bych působil jakkoli neskromně, ale zájem je skutečně velký.
“Pokles zájmu o kulturu jsme zaznamenali především v loňském roce.”
Zámek v Kostelci se stal v dnešní podobě významným kulturním a společenským centrem. Kde má tento záměr kořeny? Ani během covidové epidemie, kdy kulturním akcím nebylo přáno, zvuky hudby na zámku neustaly. Narazil jste při realizaci přímých přenosů na nějaké potíže?
Vytvořit jakési kulturní centrum bylo mým přáním od začátku. O umění jsem se vždy zajímal. Tato oblast je mi blízká. Každý ze zámků na Orlici má pro své návštěvníky kromě expozice a parku také něco navíc. Zámek Častolovice má mini
ZOO, zámek Doudleby nad Orlicí muzeum přírody a tzv. babiččin dvoreček s hospodářskými zvířaty. My provádíme výstavy, koncerty, festivaly i prohlídky. Vždy jsem si přál, aby se náš rodový dům zkrátka vrátil do života. A prostor ožívá s lidmi, kteří si odnášejí hezké zážitky a dobře se baví.
V době lockdownu, kdy se nemohly konat žádné živé kulturní akce, jsme chtěli s našimi návštěvníky a posluchači zůstat v kontaktu. Chtěli jsme je potěšit v jejich domovech. To dalo vzniknout našim komponovaným online pořadům, které jsme začali vysílat o adventních nedělích v roce 2020. Spojili jsme vánoční výzdobu v zámku, na kterou se do expozice před pandemií sjížděli stovky návštěvníků, moje provádění a vyprávění a klavírní mistrovství Matyáše Nováka pro posluchače, kterým chyběly naše tradiční vánoční koncerty.
Pořady o čtyřech adventních nedělích měly nad očekávání velkou sledovanost. Vděčné komentáře, dopisy, díky i prosby, abychom pokračovali, nás přivedli k dalšímu natáčení. Téma jsme v podstatě zachovali a pokračovali jsme v připomínání významných svátků, dní, tradic a zvyků. Matyáš hrál hudbu, která korespondovala s mým vyprávěním. Závěr vždy vyvrcholil jeho vlastní fantazií na významné české operní či symfonické dílo. Předvedl tak svoje skutečně mimořádné nadání a také připomněl kompozice, které běžně hrají velká tělesa, která v tu dobu koncertovat poměrně dlouhodobě nemohla. Při každé činnosti narazíte na problémy. Největším však byla sama pandemie a z ní vyplývající omezení. Bylo to v době absolutního lockdownu. A tak jsme pracovali v co možná nejmenším obsazení. A každý z nás se ochotně testoval.
Kolegyně, které chystaly interiéry, výzdobu, dekorace (včetně těch pečených) při vlastním natáčení odcházely, aby nás v prostoru bylo co nejméně. Při natáčení jsme pracovali v obsazení já s Matyášem Novákem, zvukař, dva kameramani
na čtyři kamery a Jana Dioszegi, která byla autorkou scénářů. Byli jsme v tu chvíli kostyméry, maskéry, scénografy, režiséry, osvětlovači atd. Tím, že jsme při natáčení přecházeli z jednoho dílu do druhého, jsme museli měnit tam a zase zpět dekorace, nábytek, nasvícení, oblečení, později jsme hlídali, jestli nám nevyhaslo v krbu. Na takovou produkci je v televizních štábech celý tým odborníků.
A jak to bývá, když náhodou něco neuhlídáte, zrovna se mimořádně povede výkon těch, kteří jsou před kamerami. Díly, které jsme vysílali od ledna do května roku 2021, jsme pak díky našim kolegům kameramanům vysílali ve 4K. Oni totiž kvůli tomu, aby dopřáli lidem lepší zážitek, nakoupili řadu nové techniky. Další práce pak čekala kameramana Honzu Duška ve střižně. Všichni jsme pracovali s obrovskou chutí a nadšením pro naše diváky a každý z nás se naučil mnoho nového.
Vnímáte v důsledku covidu snížený zájem o kulturní akce? Neobáváte se, že současná situace odsune kulturu i návštěvnost památek do pozadí?
Pokles zájmu o kulturu jsme zaznamenali především v loňském roce. Lidé nepřicházeli ani ve chvíli, kdy se akce konat mohly. Někteří se báli nákazy, jiní se po celém dni na pracovišti v respirátoru těšili domů, až budou moci ochranu úst
sejmout, další se později nechtěli testovat. Nyní, na základě reportů, které denně přicházejí z rezervačních portálů, vidíme, že lidé po delší době začali vstupenky na kulturní akce kupovat. To, že se těší a chtějí se zase scházet, vzdělávat a bavit vnímáme i z reakcí na sociálních sítích. Žijeme v době nejisté a samozřejmě uvidíme, jakou mírou se na zájmu o kulturní akce a návštěvy památek podepíše všeobecné zdražování. Také netušíme, Co s nastavením lidí udělá ničivá válka na Ukrajině. Každopádně si moc přejeme, aby se lidé vrátili a těšili se z každé hezké chvíle.
Máte nějaké nápady na obnovu kulturních akcí? Máte už i konkrétní plány na program na zámku?
Letošní sezónu máme již připravenou a, jak jsem již zmínil, vstupenky v předprodejích se již prodávají. Prvního dubna v Galerii Kinský zahájíme vynikající interaktivní výstavu s názvem Zámecké imaginárium Divadla bratří Formanů 2022, koncerty Štefana Margity a Matyáše Nováka s Barocco sempre giovane, které se uskuteční v Zrcadlovém sále v květnu, jsou dokonce již vyprodané. Na léto jsme připravili tři velké open air koncerty, každý je úplně jiný. V areálu parku vystoupí 30. června Ondřej Havelka a jeho Melody Makers, 22. července Pavel Šporcl a jeho Gipsy Way Ensemble a 29. července pop-funková kapela Monkey Business. Ve dnech 24. a 27. července chystáme lední kino a v témže týdnu se na chvíli připojíme k projektu Piana v ulicích. Návštěvníci si u nás budou moci zahrát na piano umístěné na velkém krytém pódiu. V září se lidé po dvouleté pauze dočkají i oblíbeného Food festivalu, který chystáme na sobotu 9. září.
Vaše tvář je také známá ze seriálu České televize Modrá krev, kde jste průvodcem po historii tuzemských šlechtických rodů. Jak jste se s k natáčení dostal? A jak vás natáčení bavilo?
S myšlenkou natočit dokumentární cyklus o historické české šlechtě přišla moje dlouholetá kamarádka, režisérka a scénáristka Alena Činčerová. Alena mě dobře zná, věděla, že mám řadu informací v paměti, že se s většinou později oslovených respondentů dobře znám a že jsou mnozí z nich mými více či méně vzdálenými příbuznými. Věděla, že mám určité zkušenosti z dob, kdy jsem pracoval v oblasti dokumentaristiky v České televizi, a že jsem tzv. vystupovací typ. Poměrně dlouho jsme se scházeli, vyprávěli si a radili jsme se, až se Alena pustila do psaní scénářů první série.
Ta prošla schvalovacím procesem České televize, a tak jsme asi po dvou letech začali natáčet. Při natáčení navštěvujeme mnoho vzácných osobností, vidíme krásná místa, dozvídáme se nové informace. Je to velice obohacující. Navíc mě tento druh jakési kumštýřské práce ve společnosti milých lidí z televizního štábu opravdu baví.
Bylo náročné představovat veřejnosti historii významných českých rodů a skutečnou tvář navrácených rodových majetků z 90. let? Jaké reakce jste na seriál zaznamenal?
Moje jméno v určitých kruzích napomohlo otevřít dveře. Vzpomínky, paměti a znalost vazeb posloužila ve formě poradenství režisérce. Ale náročnost projektu, správné uchopení informací a způsob, jak oslovit diváky, ležel zejména na Aleně Činčerové jako scénáristce. Reakce diváků byly úžasné, počty sledovanosti premiérových vysílání, repríz i internetových zhlédnutí dalece předčily očekávání. Mně osobně chodí krásné zprávy, e-maily, dopisy i komentáře na sociálních sítích. Lidé mě poznávají na ulicích doma, a dokonce v zahraničí, přijíždějí na naše programy do zámku a za
dokument děkují a chválí ho. Ve vzpomínkách na generace přede mnou, které za minulého režimu čelily mnohdy skutečnému příkoří, cítím ohromnou satisfakci.
Seriál má dvě série a nyní se natáčí třetí. Prozradíte nám, na co se diváci mohou těšit?
Každá z předchozích dvou sérií měla osm dílů. Třetí série jich bude mít deset a na obrazovce se objeví Daczictí, Bořek – Dohalští z Dohalic, Strachwitzové, Thurn – Taxisové, Dobrzenští z Dobřenic, Salmové, Valdštejnové z Wartenbergu,
Stránští ze Stránky a Greiffenfelsu, Zejdlicové ze Šenfeldu i Habsburkové. Pro třetí sérii jsme zatím natáčeli v České republice, v Německu a v Rakousku.
Při sledování seriálu Modrá krev někoho možná napadne, že znaky šlechty jako čestnost, pravdomluvnost nebo velkorysost jsou v dnešním světě těžko obhajitelné. Jaký na to máte názor?
A jak se slučují výše zmíněné hodnoty s politikou, do které jste před lety vstoupil? Šlechticem člověk může být nejen aristokratickým původem, ale také duchem. Myslím, že v každé společnosti lidé čestní, pravdomluvní a velkorysí existují. Někdy jsou však méně slyšet než ti, kteří se chovají jinak. Na chování a nastavení každého z nás má vliv rodina, víra, blízké prostředí i míra zkušeností, které přinese sám život. Politika je specifickou oblastí, role politická je velmi často nevděčná. V ní se musí snoubit nejen pravda, ale také určitá míra diplomacie. Nepřestávám věřit, že lze dělat tzv. slušnou politiku, ačkoli se vždy najdou tací, kteří si slušnost zaměňují za slabost.
Cítíte jako člen významného šlechtického rodu povinnost a zodpovědnost ke svým předkům? Nakolik je to svazující?
Odpovědnost vůči svým předkům i následníkům vnímám intenzivně. Jako syn, vnuk a pravnuk vůči svým předkům a jako otec a prarodič v myšlenkách na budoucnost. To je, myslím, naprosto přirozené. Odpovědnost pro mě (jako správce
majetku) znamená určitou schopnost dobře hospodařit a investovat, abych rodový majetek, až přijde čas, předal svému synovi s dobrým pocitem a s čistým svědomím. Abych dokázal udržet prosperitu mých firem natolik, že bude dále generovat dostatečné příjmy pro dobrý život dalších generací, pro udržení pracovních míst našich zaměstnanců, pro spravování a zvelebování památek, uměleckých předmětů, parků či lesů v podobě krás pro další generace naší společnosti.
A poslední otázka. Které místo v našem kraji máte nejraději a proč? A které místo v Královéhradeckém kraji byste doporučil návštěvníkům tuzemským i zahraničním?
Rád bych je vyzval k návštěvě zámků na Orlici, které přirovnávám k perlám na náhrdelníku a s oblibou je nazývám českou Loirou. Říká se, že je domov místem, kam se každý z nás rád vrací. A proto bych je pozval k nám, do Nového zámku v Kostelci nad Orlicí, kde moje rodina žije již v páté generaci. Je tu opravdu krásně.
Tento článek byl připraven pro vydání časopisu Ahoj, rodino! v roce 2022. Kompletní verzi časopisu můžete najít zde.