Představte si místo, kde se kreativita rodí mezi barokními zdmi a kde historie dýchá z každého zákoutí. Skrytý poklad Valdštejnské lodžie umístěný nedaleko Jičína lemovaný historickými lípami, které nechal vysázet Albrecht z Valdštejna, je ale někde docela jinde. Jsou to lidé. Ti zde nechávají ožívat své sny a fantazii. Aktivně se zapojují do programu a dávají místu nový život.
Protože jsme o tomhle místě slyšeli ze všech stran, rozhodli jsme se sem vydat. Se správcem Lodžie jsme se pobavili o tom, jak tato unikátní lokalita ovlivňuje jeho práci a jaké výzvy či tajemství se skrývají v tomto prostředí. Jirka Vydra jako vystudovaný grafik z Liberce našel své místo ve Valdštejnském imagináriu, kde si plní své sny a návštěvníkům nechává nahlédnout do svého snového světa. Pojďte se seznámit.
Jak byste Valdštejnskou lodžii představil někomu, kdo ji vůbec nezná?
Valdštejnská lodžie je unikátní barokní památka, kterou nechal vystavět Albrecht z Valdštejna, velmi kontroverzní osobnost českých dějin. Stavba je to jedinečná v mnoha ohledech. Architektonicky je to opravdu okázalý unikát, který nemá v Čechách obdoby. Je to monumentální objekt uprostřed krajiny, který je zároveň na okraji malého města Jičína. Z hlediska krajinného konceptu je zajímavé, že od Jičína je Lodžie vzdálená 2 kilometry a tato linie je umocněna lipovou alejí. Teď ve fázi, kdy je památka tzv. rozžitá, je to dokonalý koncept. Návštěvníci mohou z centra města až do Lodžie dojít příjemnou procházkou lipovou alejí. Ale popravdě, když jsem tady začínal, tak fakt, že je to od města daleko, bylo naopak vnímáno jako nevýhoda.
Když se ještě vrátím k Albrechtu z Valdštejna. Byla to osobnost, která po sobě zanechala řadu nedokončených staveb. Valdštejn byl zavražděn 1634 v Chebu uprostřed velkého stavebního boomu, který realizoval. Po jeho smrti se všechny jeho plány rozpadly. Tím, že jeho osobnost byla tak složitě vnímána, tak se v jeho plánech nepokračovalo. To je vlastně definice prokletí nejenom Valdštejnovy komponované barokní krajiny v Jičíně, ale především Valdštejnské lodžie. Tato stavba je dodnes vnímaná jako podivuhodná, nepochopitelná stavba. Nese prokletí odkazu vévody, který si urputně realizoval svůj sen, ale nikdo vlastně neví, jak dokončená Lodžie měla vypadat a k čemu měla sloužit. Ta nedokončenost a kontroverznost, která je s tím spojená, pro mě byla inspirací, když jsem do Lodžie v roce 2011 přišel pracovat jako kastelán. Je zajímavé, jak se prostor může naplnit tolika různými emocemi a představami. Proto mě to vedlo k praktickému názvu naší organizace Valdštejnské imaginárium – místo, kde se můžou sny potkávat a realizovat. A to je hlavním mottem a tématem toho, co zde s Valdštejnským imagináriem děláme. Lodžie se vymyká všem zámkům a hradům, kde vstoupíte na nádvoří, zaplatíte vstupné a jdete na prohlídkový okruh. Tady jsou informace skryté někde uvnitř a je potřeba se o tom něco dozvědět.
Jak ty informace odkrýváte a představujete veřejnosti?
Mluvíme o historickém imagináriu, kde jsme dlouho řešili, jak tak komplikovanou historii a poznatky prezentovat veřejnosti. Náš průvodcovský systém měl od začátku hodně specifickou formu a doteď má. Průvodci na sobě mají takovou skříňku, které říkáme „výkladní skříň“. V ní mají různé karty s mapami a nákresy. S touto pomůckou chodí po areálu a návštěvníci si mohou vybrat prohlídku na míru, kterou si přejí. Zda dlouhou, nebo naopak úplně kratičkou. Přestože jsme před nedávnem zavedli i pravidelné časy prohlídek, jak to bývá i na jiných památkách. Ale je to stále ve formě, kdy se pracuje s představivostí návštěvníků.
Máme více variant, jak prezentovat téma Albrechta z Valdštejna a jeho Lodžie. Tím, že se vlastně nedochovaly žádné plány, tak se architektonické vize spíš odhadují. My si nemůžeme dovolit jen tak vyšvihnout v areálu nějaké vodotrysky nebo sochu, ale hru, že to tady mohlo být, udělat můžeme. Informace, které by normálně pro děti mohly být dost nezáživné nebo složité, se snažíme zakomponovat do nějaké zábavné a hravé formy.
V areálu památky máme interaktivní prvky, které témata spojená s Valdštejnem propojují. Je tu například věž, kde se na stěnách odkrývá osobnost Albrechta jako stavitele, bojovníka či hospodáře. Jsou tam pokládané otázky, zda byl hrdina, zrádce nebo oběť. Tento koncept navrhl scénograf Robert Smolík a je to myšleno hodně symbolicky. Ta věž obsahuje různé interaktivní prvky, včetně loutkového divadla, kde si děti můžou hrát různé příběhy. Nejpopulárnější je tady Albrechtova herna. Ta přibližuje Valdštejnovu barokní krajinu ve formě kostek, které si děti můžou skládat podle toho, jak to tu znají. Dále máme třeba kuželkovou hru, která symbolizuje bitvu Albrechta z Valdštejna s králem Gustavem Adolfem, která proběhla 1632 u Lützenu. Děti hrají proti sobě jako dvě kuželkové armády a neinvazivní formou se dozvídají něco o této historické události.
Během covidu jsme vytvořili videoseriál Valdštejnské epidemium, který mapuje jednotlivé místnosti a prostory Valdštejnské lodžie. Ztvárnili jsme to trochu netradičně a využili při tom různé surrealistické obrazy a bizarní scény. Tyto videoprohlídky pouštíme v areálu na mobilní obrazovce. Snažíme se o to, aby v prostorách památky mohli návštěvníci i bez průvodců třeba i podprahově vnímat různé informace o této památce a fenoménu Albrechta z Valdštejna.
Díky Národnímu plánu obnovy jsme tu dělali i výukové programy pro úplně malé děti, pro školky i pro školy. Bylo to na principu neformálního vzdělávání – ukazování témat. Třeba co je a jak funguje urbanismus nebo jak se nahlíží na různé kontroverzní osobnosti naší historie.
Jak vás takové hry napadají?
Nechci říct, že jsem všechno vymyslel já, ale většinou jsem toho iniciátor. Nevyrobím to, ale napadne mě to udělat. Většinou to je tak, že něco někde vidím a trošku si to v hlavě ještě posunu. Třeba kuželky. Ty tady byly třeba asi 10 let jenom samostatně proti sobě. Nedávno mě napadlo tomu dát ten kontext historické události. Nechal jsem ke kuželkám udělat i dráhu, která když se rozloží, tak na jedné straně jsou kulisy Stockholmu a na druhé straně kulisy Vídně. A to má být symbolika třicetileté války, boje protestantů proti Habsburkům. Většina nápadů, jak prezentovat dětem historii, skončí jako různý typ hry.
„Pochopil jsem, že snít a bloudit v nějakých snových světech, nemusí být něco divného.“
Už jste nám představil Lodžii, Imaginárium a jeho hry. Představíte čtenářům sebe a svoji roli v areálu?
Vždycky jsem byl takový trochu mimoň, který nevěděl, co se sebou. Kvůli tomu jsem byl nepoužitelný na všechny učební předměty, od matematiky počínaje přes chemii a fyziku. Tak jsme se doma dohodli, že jediná šance jít na nějakou školu bez přijímaček je jít na kuchaře. Ale tím, jak mám problém s představivostí, tak jsem byl hrozně nešikovný. Často jsem se během práce zasnil tak, že jsem třeba jídla spálil nebo rozvařil. Takže tahle moje kariéra nevypadala slibně. Vlastně to bylo dost trudné období. Pak mi ale máma pomohla dostat se na uměleckou školu a tam jsem pochopil, že snít a bloudit v nějakých snových světech nemusí být něco divného, když se to dá překlopit do něčeho smysluplného. Nakonec jsem vystudoval vyšší odbornou školu knižní grafiky na Hellichovce, a proto mám silný vztah ke grafice a ilustracím. V Lodžii je asi i znát, že jsem ulpěl na linorytovém projevu. Linoryt se stal propojujícím grafickým propagačním článkem celé Lodžie.
Co vás motivovalo k tomu, abyste se chopil role správce?
Po Liberci jsem organizoval různé projekty a vždycky v nějakých netradičních prostorech. Například ve starých secesních lázních, které jsou dneska Oblastní galerií. To byla v té době trochu taková sudetská Lodžie. Pak to byly akce třeba v dodnes opuštěném kostele sv. Máří Magdalény nebo sousedská setkání v parcích. Vedle toho jsem s kolegyní Štěpou Kašparovou organizoval na hradě Grabštejn dvanáct let festival Grabštejn Worldfest a i tam se projevila moje práce s linorytem. Když tak o tom přemýšlím, tak mi přijde zvláštní fenomén, že takovéto projekty se dají dělat na památkách, které nejsou úplně opravené, a čím víc se opravují, tím méně se takové projekty dají svobodně tvořit. Dá se říci, že jsem byl takový kulturní aktivista, který akce dělal ve svém volném čase a po večerech si vydělával grafikou, abych to vůbec zaplatil. V roce 2011 jsem se dozvěděl o výběrovým řízení na pozici kastelána v nějakém Jičíně, v nějaké barokní památce. Jako rodilý Liberečák jsem popravdě ani nevěděl, kde se Jičín přesně nachází (smích). Ale když jsem se do Jičína vydal a viděl prostor Lodžie, měl jsem pocit, že je to jako nepopsaný blok ilustrátora, a v hlavě jsem začal hned vymýšlet, co by se tu všechno dalo dělat. A když jsem vyhrál to výběrové řízení, tak jsem začal ty nápady realizovat.
Často opakuju, že se mi působením v Lodžii splnilo několik snů, možná až moc (smích). Vždycky jsem toužil být v nějaké historické památce na jakékoliv pozici. Pak jsem chtěl být pořadatel a dramaturg kulturních akcí. Zároveň jsem si přál být grafik nějakého zajímavého projektu. Také jsem tajně snil o nějaké možnosti divadelní režie či scénografie a představoval si, jaké by to bylo dávat život loutkovým projektům. Dokonce jsem se třikrát neúspěšně hlásil na DAMU na scénografii loutkového divadla. A nakonec se všechny ty přání a sny intenzivně tady v Lodžii zcucly do jedné pozice. Což bylo a je to hrozně náročné, protože do dneška mám problém rozhodnout se, co budu dělat dřív. Ale to je vlastně někdy nádherný problém (smích). Člověk se musí učit delegovat práci.
Kolik je vás v týmu?
Na tuto otázku se těžko odpovídá. Na plný úvazek je v naší organizaci teď rekordní počet tří zaměstnanců plus kolegyně, která je na externí úvazek. Pak máme externistku na propagaci a spoustu pracovníků na dohodu, kteří nám pomáhají při akcích a s chodem památky. Kavárna v Lodžii, která je založena naší neziskovkou jako samostatné s. r. o., má provozního a velký počet brigádníků. Naše organizace je specifická, protože neznám moc kolegů, kteří by stejně jako my intenzivně a celoročně kombinovali kulturu, cestovní ruch a kavárnu. Tím, že je tu taky trochu zmatek v cílových skupinách, které do Lodžie přichází, tak máme i problémy personálního a ekonomického typu. My jsme kulturní organizace, která je nastavená na žádání grantů a shánění financí na kulturní projekty, Café Loggie řeší provoz kavárny, kde si na sebe vydělá, ale pak je tu cestovní ruch, který je trochu ekonomicky na okraji. To znamená, že my nemáme příjmy z běžného vstupného, protože nefungujeme jako jiné památky. Tím chci říct, že do našeho týmu by se měli započítávat i naši průvodci, kteří nejsou sice zaměstnání, ale jsou v rámci památky nepostradatelní. V neposlední řadě máme řadu let skvělé dobrovolníky, kteří jsou kostrou toho, co tady děláme. Někdy to zní jako klišé, ale pro nás je ta komunita strašně důležitá. Vždycky než začne nějaká akce, máme nedělní schůze, což je diskuzní fórum, kde si říkáme, co kdo bude dělat. Každý dobrovolník si může vybrat, kde chce být a co by rád dělal. Tato setkání někdy trvají i tři hodiny (smích). Tito lidé jsou extrémně rozdílní. Nejstarší z nich je 85letý důchodce, pak jsou tam paní, které pracují na úřadě a v obchodě, je tam ekonom továrny, pracovníci v sociálních službách, rodiče s dětmi nebo mládežníci ze střední školy. Takhle se ty věkové a sociální skupiny kombinují a všechny nás to učí vzájemné toleranci, protože každá z těch skupin má úplně jiné problémy a otázky. Za odměnu se dobrovolníkům alespoň jednou za rok snažíme vytvořit nějaký společný workshop, protože přes rok dobrovolníci vytváří program pro návštěvníky.
Pojďme se ještě vrátit ještě k té grafice, kterou používáte. Proč právě linoryt a kde berete inspiraci?
Já nic moc ani jiného neumím a svůj princip využívám už řadu let a už je to naše značka (smích). Myslím si, že ty moje představy v hlavě jsou daleko hezčí než potom výsledná realizace.
Úplně všechno začíná u hudby. Náměty, scénáře, performance a všechno, co tu děláme, tak vždycky vychází z hudby, která je inspirací pro velkou část mých činností. I grafika mě napadá, když slyším nějakou hudbu. Pak rád sleduju, co se děje v oboru knižní dětské ilustrace, protože to mi přináší mnoho inspirace a hlavně se snažím sledovat nová zajímavá divadelní představení, která mi mohou přinést nějaký nápad.
Další inspirací mi je třeba Sladovna v Písku, která je celá zasvěcená dětem a v každém patře se věnuje nějakému tématu, ale ne povrchně, ale lektorskými projekty. S konceptem je pro mě inspirace herny v GASKu. Baví mě, že někdo vetknul do historické památky možnost si hrát.
A tohle místo vás inspiruje?
Když jsem v Lodžii začal realizovat první akce, tak jsem pracoval s druhem umění, kterému se říká site-specific (obor, který se věnuje divadlům v nedivadelních prostorách – pozn. autora). Tehdy jsem ani nevěděl, že to, co dělám, má tento název. A tady v Lodžii je to přímo galerie site-specific. Většina prostor této památky byla před těmi 12 lety v hodně drsném stavu a mě strašně bavilo každou tu část něčím oživit. Vlastně si o to každá ta místnost říkala. Pro mě to byla na začátku výzva, protože jsem nebyl ani historik, ani odborník na baroko a už vůbec ne na Valdštejna. A tak jsem neznal ani historické souvislosti a ani jsem nic nevěděl o pravidlech památkové péče. Proto jsem začal vymýšlet projekty podle sebe nezatěžkané tím, co by se očekávalo, že bych měl dělat. Až později jsem se začal snažit propojovat odkazy Albrechta z Valdštejna do projektů, které zde děláme.
Nejsem typ člověka, který by v dramaturgii, režii, ale i v grafice vymyslel něco z nuly. Potřebuji impulzy, mantinely a hlavně charismatické místo. Proto mi nejvíc jdou projekty, kde se definují jasná témata, jako třeba Slavnost stromů, Čarodění nebo Divovánoce, zasazené v konkrétním místě. A prostor Lodžie považuji za líheň inspirace. A to nejen pro mě. Do tohoto barokního areálu jezdí různí tvůrci na umělecké rezidence, protože je to pro ně magické a inspirativní prostředí. A doufám, že to není jen místem, ale i tím, co tady děláme.
„Takže nejsme nějací uplakánci v koutě.“
Nebyla to spíš výhoda, že jste neměl tolik poznatků o Valdštejnovi a baroku a nesvazovalo vás to?
Jednoznačně. Myslím, že jsem měl největší štěstí, že jsem přišel do památky bez jasného konceptu a do budovy, která byla trošku nechtěná. Nebyla tím pádem zatížená očekáváním jasného programu. Díky tomu se mi do barokní památky na okraji malého města podařilo dostat alternativní kulturu a vytvořit tak z ní netradiční kulturní centrum s osobitou dramaturgií. Přesto že to asi pár lidí stále vnímá jako neekonomickou marnivost, tak nám na některé projekty chodí tak velké množství diváků, že není kde zaparkovat, a musíme vymýšlet více představení, abychom pokryli kapacitu návštěvnosti. Najednou to není ten menšinový projekt, který je prodělečný a který je pro pár vyvolených. Díky našemu působení se Lodžii podařilo ukázat mimo hranice města a troufnu si říct i mimo hranice republiky. Lodžie se tak i mimo jiné stala křižovatkou umělců a muzikantů z celého světa. Dnes je již snad nesporné, že Lodžie ožila díky tomu, co jsme zde vytvořili a co tady děláme. Doufám, že už nikdo nemůže říct, že tu měl být radši zábavní park nebo něco jiného. Valdštejnská lodžie, přestože nedělá mainstreamovou zábavu, je hojně navštěvovanou památkou. A to je výhra. Takže nejsme nějací uplakánci v koutě.
„Chci historické památky rozžít.“
Jaké projekty máte před sebou?
Díky národnímu plánu obnovy všichni zažili ten pocit, že něco odstartovali, ale pak skončili a vlastně zůstali tak trošku s otevřenou pusou, co dál. Já myslím, že to je výzva pro celý náš sektor, co s tím udělat. U nás se zaměřujeme na neformální vzdělávání a přijde mi, že to je věc, které bychom se chtěli věnovat víc. Dále chceme určitě propojovat kulturu a turismus, protože mi to přijde jako zajímavé téma. Zároveň, tím že jsem poměrně čerstvý otec, tak mi přijde čím dál tím zajímavější přemýšlet, jak pracovat s malými dětmi na malých městech, aby matky s dětmi mohly strávit čas v inspirativním prostředí. Rád bych vytvořil hernu pro batolata, která v sobě bude mít vetknutá témata, která podvědomě budou vnímat. Já bych si přál, aby moje dítě vyrůstalo oklopené tou atmosférou Genia loci, která ho naučí vnímat věci jinak. My žijeme v moderních budovách a chodíme se jen kouknout na historické budovy, a to je strašná škoda. Chci historické památky rozžít. Vlastně uděláte remake toho stávajícího a dáváte tomu nový život.
Chcete tedy rozžít Lodžii nebo už se to podařilo?
Já myslím, že ten druh rozžití, který děláme, už tady je. Mým přáním by bylo, aby se takhle mohly rozjet i další památky po republice, a hrozně tomu fandím. Příběhů o tom, že v nějakém menším městě je památka, která nemá využití, a město se potýká s tím, že když už to opraví, tak neví, co s tím, je spousta. Myslím si, že kdyby se samosprávy kously a daly možnost kulturním aktivistům, nebo nevím, jak nás nazvat, prostě jsme trošku blázni (smích). Kdyby mohly realizovat svoje autorské projekty, tak by to ty plody určitě přineslo, protože to, co bylo alternativa před 15 lety, už je dneska vlastně mainstream, v dobrým slova smyslu. Už je čas přemýšlet tak, že neziskovky a alternativa nejsou sprosté slovo, ale hybatelé konzervativního světa.
Co vás čeká v nejbližší době, na co byste chtěl čtenáře pozvat?
Teď nás 14. prosince čekají Divovánoce. To je pro mě nejvíc nepochopitelný projekt v tom, že už kdysi dávno, ještě když jsem byl na hradě Grabštejn, postavil jsem se k tomu jinak. Já mám strašně rád atmosféru a tradice Vánoc. A protože jsem v minulosti asi nikdy nezažil Vánoce tak jak bych chtěl, vznikly díky tomu Divovánoce. Diváci u nás mohou zažít hezkou atmosféru v prostředí historické památky. Jsou tady dílny pro děti, dětská představení, tematické koncerty a nakonec výpravné představení živého betlému, kde chceme ukázat tu paralelu s temnotou, nad kterou zvítězí světlo.
Příběh Marie a Josefa v reálu není tak pozitivní. Tyto dvě postavy jsou vyhnané na sčítání lidu a dochází do města, kde se musí schovat v chlévě. Na pozadí této situace je možnost lidi konfrontovat s příběhem, ke kterému se celá společnost odkazuje. A to je pro mě velká výzva každý rok měnit scénář a zapojovat do děje téma uprchlictví, odsunu nebo netolerance. Vždy je tam souboj dobra se zlem. Přesto to stále má své diváky, kteří sem každý rok jezdí, i když to není jenom o veselých koledách kolem rozsvíceného stromečku.
Poslední otázka. Jaké místo v Královéhradeckém kraji vám je nejbližší a proč?
V nějakém smyslu je pro mě ta Lodžie i domovem. Občas se mi stává, že řeknu omylem „zapomněl jsem něco doma“ a myslím tím Lodžii (smích). Je to definice, jak je pro mě to místo důležitý. Ale musím zmínit, že místo, které mě úplně fascinuje, je Broumovsko. Obdivuju, co tam tvoří, protože hrozně fandím sudetským místům, které mají tíživou, ale inspirativní historii, a je to kraj, který je mi hodně blízký, protože mi něčím připomíná Jizerky. A broumovský klášter je velká inspirace, nejen pro sakrální památky, jak se s dá pracovat s takto velkými a historicky významnými areály. Česko je plné takových památek a neví se, co s tím, a já jsem šťastný, že někdo jako pan Školník to byl schopný takhle velkolepě a smysluplně uchopit.