V našem kraji věříme, že kultura patří do života stejně jako zmrzlina k létu. Proto máme strategii, která místo složitých frází mluví hlavně o lidech. O tom, aby se ke kultuře dostali všichni, ať už bydlí ve městě, nebo daleko na kopci. Podporujeme nápady, které mají rozum i srdce, a spojujeme ty, kteří chtějí dělat svět kolem sebe o něco živější, krásnější a smysluplnější.
Královéhradecká kultura ztrácí jeden z opěrných bodů, ale celá republika získává silnou hráčku. Kateřina Churtajeva, dlouholetá vedoucí krajského odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, se od 1. července postavila do čela nově vznikajícího Národního institutu pro kulturu (NIK). My budeme její energii, nadhled i smysl pro souvislosti v kraji postrádat, ale zároveň máme radost, že právě ona dostane šanci formovat kulturu na celostátní úrovni.
Jak se těší na novou roli, co si odnáší z kraje a co jí v kultuře dává smysl, jsme si s ní povídali v rozhovoru.
Začneme aktuálně. Jaká byla tvoje první reakce, když jsi zjistila, že tě komise doporučila jako vítězku výběrového řízení na ředitelku NIK a co to pro tebe znamená?
Přiznám se, že mi to trochu zvedlo tep (smích). Když jde člověk do konkurzu, vlastně s tou variantou, že vyhraje, tak trochu v nějakých scénářích musí počítat, ale jsem zvyklá věci řešit postupně, krok za krokem. Takže během výběrového řízení byl cíl nejprve připravit smysluplnou koncepci NIK, která, ač formulovaná zvenčí, obstojí i před těmi, kdo chod slučovaných organizací znají zevnitř. Dalším cílem bylo přesvědčivě vystoupit před mnohohlavou komisí. A když mi pak oznámili výsledek, došlo mi, že teď už zbývá jediná drobnost – zrealizovat všechno to, co jsem si předsevzala (smích). Na chvíli mě to zaskočilo. Ale po oficiálním jmenování se pak zvedla obrovská vlna podpory ze všech možných stran, které si velice vážím a za kterou upřímně děkuji. To, kolik lidí z kulturní sféry i odjinud, mi vyjádřilo své sympatie, mi dodává energii a víru, že se náročný úkol podaří.
Co bys chtěla, aby si lidé za pár let vybavili, když se řekne NIK pod vedením Kateřiny Churtajevy?
Tím, že NIK vzniká, je tady obrovská příležitost jeho roli formovat. Nevstupuji do zaběhaných kolejí představy o tom, co takový národní institut dělá, ale tuhle představu budu se svým týmem teprve vytvářet. Na druhou stranu jsou zde dvě slučované organizace a národní institut by neměl být jen jejich prostým spojením. Chci, aby se Národní institut pro kulturu stal respektovaným a jasně čitelným partnerem pro kulturní scénu, který bude nabízet podporu, servis, vzdělávání a další služby kulturním aktérům v celé ČR. Budeme silným výzkumným pracovištěm, s důrazem na srozumitelnou komunikaci výstupů výzkumů pro veřejnost. Zároveň je mým cílem, aby se NIK dostal do povědomí nejenom kulturní obci, ale i mimo ni.
Kultura se u nás dlouho potýká s podfinancováním i nejasným postavením. Co s tím může NIK udělat?
Kultura je v České republice naprosto integrální součástí naší identity a v obecném povědomí je pevně zakotvená a respektovaná. Což je veliká deviza, kterou bereme za danost, ale všude na světě to tak není. Vždyť si jenom vezměme, s jakou samozřejmostí putuje veřejnost víkend co víkend na hrady a zámky, kolik knihoven máme, že máme v každém větším městě divadlo a v těch menších se divadlo hraje, centra našich měst tvoří památkově chráněné oblasti atd. Ano, vždy je možné, aby to všechno bylo ještě lepší. Vím, že v umělecké sféře se potýkají lidé s nízkými platy a sociální nejistotou, že organizace v kultuře mají nízké rozpočty a tabulkové platy, že do podpory kultury občas vstupují politické vlivy apod. Ale z nadhledu a v globálu je skvělé, že žijeme v demokratické zemi, kde na zlepšení všech uvedených věcí můžeme pracovat a otevřeně o nich komunikovat. A Národní kulturní institut tady bude přesně proto, aby podobnou diskusi umožnil vést a podpořil advokacii kultury – dovnitř sektoru zvyšoval sebevědomí aktérů kultury, navenek vysvětlovat roli kultury ve společnosti. A uměl k podobné diskusi dodat náležité argumenty.
Přecházíš z kraje do čela nové celostátní instituce. Co si z práce pro Královéhradecký kraj odnášíš?
Je toho celá řada. Znalost legislativy, vhled do chodu veřejné správy, sestavování koncepčních dokumentů, pochopení tvorby veřejných rozpočtů, formulování dotačních programů, pohled na příspěvkovou organizaci pohledem zřizovatele, detailní pochopení celé škály dílčích agend, od kulturních a kreativních odvětví po nehmotné kulturní dědictví… Je toho opravdu hodně. Tím hlavním ale je důvěra ve smysluplnost propojování širokého spektra partnerů a akcent na přístup tzv. zdola, participativně. To byl přístup, který jsme prosazovali napříč všemi agendami a přinášel skvělé výsledky.
„Ačkoliv národní instituce sídlí vesměs v Praze či jiných velkých městech, jsou to regiony, kde se odehrává běžný kulturní kvas a kde lidé realizují svoje kulturní potřeby.“
Jak důležitou roli by podle tebe měly hrát regiony v rámci celostátní kulturní politiky?
Regiony už dnes hrají významnou roli. Jsou silným a výkonným převodníkem mezi cíli formulovanými na národní úrovni na jedné straně a lokálními aktivitami na straně druhé. Jsou zřizovateli silných institucí, mají prostředky a v poslední době naštěstí už zformulované strategické cíle pro to, co s těmi prostředky chtějí podporovat. Regiony jsou tak klíčovým partnerem pro národní instituce, ale také zázemím a inspirací pro obce. Do budoucna by tak mohl jejich hlas ještě výrazněji sílit. A v regionech se také odehrává velké procento kulturních aktivit. Ačkoliv národní instituce sídlí vesměs v Praze či jiných velkých městech, jsou to regiony, kde se odehrává běžný kulturní kvas a kde lidé realizují svoje kulturní potřeby. Ano, každý z regionu čas od času dojede do velkého města za nějakým výjimečným kulturním zážitkem, ale každodenní kulturní radosti se odehrávají pro většinu společnosti mimo Prahu. A na to bychom neměli zapomínat. Z Národního institutu pro kulturu tak tak chceme s regiony vést pravidelný dialog, sledovat potřeby a reagovat na ně.
Vzkázala bys něco lidem, kteří v kultuře pracují v regionech ve spolcích, galeriích, knihovnách nebo v malých divadlech?
Chtěla bych jim za jejich práci poděkovat. S podobnými partnery jsem se ve své práci setkávala pravidelně a vím, jak náročné úkoly před ně staví jejich chuť dělat dobrou kulturu limitovaná rozpočtovými možnostmi a platovými podmínkami v kultuře. Velmi často dnes vidíme v regionech, že se sem vrací lidé, kteří prošli během studií i během své pracovní kariéry většími městy, často mají i zahraniční zkušenost. Když se přestěhují do regionů, přirozeně s sebou přináší a budují to, co zažili jinde a co jim na menších městech chybí. Organizují festivaly, vytváří kreativní sdílené prostory, budují start-upy… Takové koření menší města potřebují, oživuje je to, inspiruje to dorůstající generaci, nabízí nové perspektivy starousedlíkům. V důsledku jsou tak podobní akční aktéři kultury důležitou součástí pestrého a rovnoměrného rozvoje měst a regionů. A ačkoliv je tato oblast rozvoje u nás často ještě podceňovaná, za hranicemi vidíme, že se investice do kultury městům vrací a vyplácí. Takže se vracím na začátek a všem podobným lidem děkuji za jejich práci, přeji odvahu a z NIK se budeme snažit přispívat k tomu, aby tato práce byla doceňovaná.
Pojďme se podívat na tvoji pracovní historii, která sahá daleko za hranice regionu i republiky – od Severního Kavkazu až po Bulharsko. Jak se taková cesta přihodí?
Řekla bych, že nějak přirozeně a postupně. Studovala jsem mezinárodní vztahy zaměřené na východní Evropu, takže jsem si pracovní příležitost v této oblasti aktivně hledala, je to část Evropy, která mě svou dynamikou přitahuje. Nejprve se mi naskytla pracovní příležitost odjet na čtyři měsíce na severní Kavkaz a potom jsem tam zůstala celé čtyři roky. Byla to mimochodem velmi zajímavá zkušenost i z hlediska role kultury v běžném životě. Do Bulharska jsem potom odjela už cíleně za prací v kultuře. Z pohledu ředitelky českého centra, jehož hlavním zadáním je představit současnou českou kulturu, jsem získala nejenom bohaté produkční zkušenosti, ale hlavně se seznámila se skvělými českými tvůrci i tvůrkyněmi a umělci a umělkyněmi.
Při té příležitosti se musím se zeptat na otázku, která napadla určitě každého, a to je tvoje příjmení. Jak jsi k takovému cizokrajnému jménu přišla?
To tak život občas přinese (smích). To příjmení nedefinuje můj původ, jsem narozená v Hradci, rodiče pochází také z našeho regionu. Ale když osud zavane mladou ženu do zahraničí, často se stane, že si odtamtud přiveze…řekněme příjmení (smích). Ovšem dnes je to již uzavřená kapitola mého života a toto příjmení používám, byť znovu vdaná, z důvodu své životní a pracovní kontinuity.
V čem tě ovlivnila práce v zahraničí a vnímáš velké rozdíly v práci v Česku a zahraničí?
V zahraničí jsem se nesetkala s tím, aby se lidé tak důsledně oslovovali svými akademickými tituly případně funkcemi, jako je tomu v Čechách, a na úřadě to bylo cítit obzvlášť silně. A také se nikde v zahraničí nenajdou při jednání na stole jako občerstvení chlebíčky. Úplně mě překvapilo, že tenhle nepochopitelný gastronomický úkaz ještě žije…a dokonce v jak bohatých variacích žije (smích).
Jak vypadal odbor kultury na kraji, když jsi tam začala před 8 lety pracovat?
Odbor kultury čerstvě vznikl. Byla jsem vlastně první vedoucí odboru. Seděli jsme v jedné suterénní místnosti a jestli si to dobře pamatuji, bylo nás pět nebo šest. Převahu zaměstnanců tvořili kolegové z památkové péče a pro řízení příspěvkových organizací existovala dvoustránková koncepce.
Co všechno se za tu dobu změnilo?
Dnes odbor tvoří dvě oddělení. Věnujeme se kromě památkové péče a rozvoje příspěvkových organizací také podpoře živé kultury, kulturních a kreativních odvětví a také cestovnímu ruchu. Ten je s kulturou integrálně propojen. Na odboru pracuje celá řada odborníků, kteří profesionálně a s velikým elánem kulturu rozvíjejí a mají skvělé nápady. Jsem na ně pyšná. Sídlíme v krásných prostorách Galerie moderního umění a Centra uměleckých aktivit, což nás přirozeně integruje do kulturního prostředí.
Vzpomeneš si, kdy a proč ses rozhodla věnovat profesní život právě kultuře?
To vůbec nevím. Kultura byla od mládí součástí mého života a přijde mi to přirozené. Možná to směřování posílila zkušenost z válečné oblasti, kde jsem viděla, jak depresivní je svět, v němž kultura absentuje.
Všichni tě známe jako nesmírně pracovitou a stále optimistickou. Co tě stále žene dopředu a pořád tě baví?
Je to asi povaha, mě to prostě baví. Když můžeš rozvíjet svého koníčka a nazývá se to přitom práce, tak je to přece prima!
Je tu něco, co ti bude v kraji opravdu chybět?
Úplně jednoznačně a obrovsky mi bude chybět skvělý tým lidí, který vyrostl na odboru kultury. To, s jakou radostí a chutí jsme se společně pouštěli do různých výzev. Pak řada kulturních organizací a široká síť kulturních aktérů, kteří dělají tak různorodou a zajímavou práci. Setkávání s nimi byla vždycky výživná na inspiraci a nabíjela mě energií. Ale věřím, že budeme mít příležitost se potkávat dál profesně…a určitě i lidsky.
Poslední tradiční otázka. Jaké místo v Královéhradeckém kraji máš nejraději a proč?
Ajeje… noci strávené v klášterních celách v Broumově pro přímo macaté ticho. Střechu kupole Muzea východních Čech pro krásný výhled na řeku. Studijní stolečky v krajské knihovně, protože koukáš ven kulatými okny jak myš z ementálu. Zahradu galerie Luxfer v České Skalici takhle v brzké květnové ráno. Šperkařský ateliér v Potštejně. Neratovský kostel v noci. Ateliéry v Josefově. Open-airová zákoutí Regionů. Kdekoliv, kde hraje hradecká filharmonie venku. Zahradu opočenského kláštera. Koncerty v kavárně Trees v Červeném Kostelci. Zastav mě… (smích).