Kdo by neznal nejlepší komunitní kino v Hradci. Řeč je samozřejmě o Bio Centralu, místu, kde se setkávají nadšenci opery s dobrodruhy z cestovatelských přednášek, stejně jako miminka se seniory. Stačí sejít jen pár schodů a vnoříte se do světa, kde se filmové zážitky propojují s komunitní atmosférou.
Rozhovor s produkční Veronikou Kyselou představuje fungování jednoho z nejvýraznějších art housových kin v regionu. Veronika přibližuje dramaturgii založenou na pečlivém výběru filmů, důraz na přístupnost i specifické projekce pro různé skupiny diváků, od seniorů přes rodiče s dětmi až po lidi s autismem nebo sluchovým a zrakovým postižením. V rozhovoru zaznívá i pohled na komunitní rozměr kina, spolupráci se školami nebo pořádání festivalů. Pojďte s námi sejít oné schody a nahlédnout, jak takové kino funguje.
Bio Central má pověst místa s neotřelým programem. Pojďme si ho představit.
My bychom se asi dali označit jako arthouse kino, ale někdo to možná nezná a někoho by to možná vyděsilo (smích). Spočívá to hlavně v tom, že náš obsah je nějak kurátorovaný, tedy nepromítáme úplně všechno, co distributoři nabízí. Filmy si vybíráme, ale není to tak, že by k nám člověk mohl dorazit jenom na náročné umělecké filmy. Snažíme se hrát kvalitní mainstream i artové filmy, které mají větší umělecké ambice.
Jaké programy tedy kino nabízí?
Kromě toho běžného programu, jsou to třeba přenosy z londýnského královského divadla či metropolitní opery nebo přenosy z některých českých divadel. Vedle toho tady taky bývají různé přednášky, cestovatelské i odborné. Na některých se podílíme dramaturgicky a zároveň je možné si náš sál i pronajmout.
Program doplňujeme třeba projekcemi pro rodiny s dětmi Baby bio, pro které by byl problém si zařídit hlídání na večer. Takže jednou měsíčně jsou teď dvě paralelní projekce, o kterých si rodiče rozhodují hlasováním. Vždycky měsíc předem vybereme pět snímků a dva vítězné tady promítáme. Rodiče si mohou vzít děti s sebou a nám je vlastně jedno, jestli je zrovna potřeba nakojit nebo to dítě pobíhá mezi sedačkami vydává zvuky, které děti vydávají. Nikdo to zkrátka neřeší. Tyhle projekce jsou otevřené i široké veřejnosti, ale ostatní diváci se musí smířit s tím, že v sále bude trochu rušněji.
Máme i další projekce, které jsou určené pro diváky, kteří třeba na tu běžnou projekci nemůžou přijít, protože je tam nějaká bariéra, ať už finanční, nebo časová. Jsou to třeba seniorské projekce, které máme dvakrát týdně a jsou otevřené pro všechny, člověk se nemusí nijak prokazovat rokem narození, ale ta dramaturgie je trošku jiná, vybíráme třeba mnohem víc českých filmů. Je tam snížené vstupné a taky probíhají v dopoledním a odpoledním čase. Nyní se nám rozrůstají i školní projekce.
Také nesmíme zapomenout na letní kino. Jak tahle myšlenka vznikla a jak jste vybrali místo?
Letos jsme měli šestou sezonu v Gajerkách. Je to takový náš miláček, naše menší komornější scéna. Začali jsme s ním během pandemie, protože jsme chtěli dělat projekce v bezpečnějším prostředí a funguje to dodnes. Samozřejmě vždycky záleží na počasí. Přidáváme nejen novinky, ale také starší kultovní trháky.
Uvažovali jsme o spoustě míst, důležité bylo, aby to byl otevřený prostor s občerstvením. Jedna z variant byla dokonce, že bychom byli na parkovišti v průmyslové zóně, protože jsme zvažovali autokino. Pak jsem jednou jela kolem Bajkazylu na kole, věděla jsem o kavárně, která tam je, a domluvili jsme se.
Dozvěděla jsem se, že vedle těchto programů máte také speciální projekce. Jaké to jsou?
Jedna z nich, kterou teď děláme jednou za dva měsíce, jsou projekce Autism friendly, které jsou vhodné pro děti a mladé lidi, kteří jsou na autistickém spektru. Může tam být třeba i nějaká jiná potíž nebo bariéra, kterou cítí a kvůli které by se necítili komfortně během té běžné projekce. Tyto projekce jsou proto lehce uzpůsobené tak, aby se na nich diváci se specifickými potřebami cítili dobře. Je tam ztišený zvuk, v sále je trochu přisvíceno, vybíráme filmy, které neobsahují nějaké stroboskopické efekty (optické klamy, pozn. aut.), které by je mohly rozrušit. Nedáváme žádné trailery ani reklamy a všude po kině je informace, že ta projekce je specifická. U Baby bio projekcí je to velmi podobné. Je pro nás důležité, aby mohl přijít kdokoliv, ale zároveň každý musí počítat s tím, že se to bude dít. Zásadní je pocit bezpečí a komfort diváků. Protože jedna z věcí, které řeší (nebo jejich rodiče), když zvažují, jestli vůbec vyrazit, je ta úzkost, že by třeba mohli někoho rušit. Tomu se snažíme předejít. Pak máme také projekci Blind friendly nebo Deaf friendly, které fungují obdobně, ale zatím ne na pravidelné bázi. Také u nás několikrát proběhlo promítání pro rodiny z azylových domů, kde je zase bariéra finanční.
To zní opravdu skvěle, ale když nad tím přemýšlím, tak to musí zabrat hodně práce. Tvoříte programy sami nebo s někým spolupracujete?
Na většině těchto projekcích pracujeme s různými pomáhajícími organizacemi. S nimi probíráme, jaké jsou skutečné potřeby daných skupin diváků a jak tedy projekce uzpůsobit. U projekcí pro lidi s poruchami anebo ztrátou sluchu je potřeba, aby k filmu existovaly popisné titulky, a v tuhle chvíli to není součást distribučního balíčku. Tuto povinnost zatím neukládá ani zákon, takže se s tím nikdo moc nemaže. Musíme hodně pátrat, protože se snažíme programovat aktuální filmy. Většinou máme dvě možnosti. Buď se na to někteří noví tvůrci zaměřují a v tom distribučním balíčku to je, nebo se obracíme třeba na organizaci Tichý svět, která se podílí na sekci filmu pro neslyšící na festivalu Finále Plzeň a vyrábí titulky přímo pro daný film.
„Všechny projekce pouštíme od jednoho diváka, takže každý si může být jistý, že když dorazí, tak i když tam bude sám, tak promítání bude.“
Kolik lidí chodí na takto specifické představení?
Je to hodně různé, něco kolem 30 až 50 lidí. Tím, že je možné lístky koupit nejen online, ale i na místě, tak často nevíme, kolik lidí dorazí. Je to dáno několika důvody. Často je potřeba nějaká asistence. Stejně jako u běžné projekce hraje roli i počasí. Zároveň hodně záleží, jak se daný návštěvník cítí ten den, jestli se třeba nerozvinou nějaké úzkosti a strachy.
Rádi bychom také nabídli divákům něco navíc, třeba pro neslyšící debatu po filmu, která bude tlumočená do znakového jazyka, nebo tam bude simultánní přepis. Celkově bychom vše chtěli posunout dál. Každopádně všechny projekce pouštíme od jednoho diváka, takže každý si může být jistý, že i když dorazí sám, tak promítání bude.
Jak jste se dostali k takto specifickým typům projekcí?
Ty cesty byly různé. Nemyslím si, že bychom v tom byli nějací světoví průkopníci, protože tam byla na začátku inspirace v dalších kinech. Je zajímavé, že u některých typů přístupných projekcí často třeba ty menší města oproti těm hlavním bývají napřed. Bývají progresivnější. Nevím, čím to je, ale uvědomila jsem si to při rozhovorech s kolegy z kin z dalších evropských zemí.
Každopádně seniorské projekce tady mají asi největší tradici. Je to tím, že senioři jsou tradičně poměrně aktivní v kultuře a tvoří důležitou součást publika a nejenom v kině.
Ostatní projekce se časem nabalovaly a nechali jsme se i inspirovat dalšími sourozeneckými kiny v Aeropolisu. Jako spoustu dalších věcí je stopla pandemie. Postupně se k nim ale vracíme. Loni díky grantu z Europa Cinemas a taky díky příspěvku města jsme se zapojili do projektu IncluCine – Filmy pro všechny a ten nám umožnil získat finance a čas a naše přístupné projekty a aktivity prohlubovat. Díky tomu jsme se vrátili k pravidelné bázi u těch tradičních a zároveň můžeme rozvíjet nové typy specifických projekcí.
Podle toho, jak to popisujete, tak to je hodně široká divácká základna. Jak s ní pracujete po komunikační rovině?
Návštěvníky se snažíme zapojovat a jsme otevření, když se nám někdo ozve s nápadem. Třeba tu máme takový malý divácký klub. Jedna naše návštěvnice si 1× měsíčně v Malém sále sama vybere z aktuální nabídky film, o kterém pak s jejími přáteli a dalšími návštěvníky diskutuje. Komunita je největší devíza kina. Díky specifickým projekcím se spojujeme s různými organizacemi i aktivními rodiči.
Jedna z věcí, které řešíme, je online komunikace versus papírové letáčky. Papírové programy jsme před pár lety trochu vyřadili a vyráběli je pouze pro seniorské projekce, kde víme, že to diváci ocení. Teď ale začínáme zjišťovat, že papír a leták nejsou mrtví (smích), spousta lidí ocení, když na nástěnce nebo v kanceláři mají něco fyzického.
Dříve jsme více vycházeli do ulic a dělali takové happeningy guerillového typu. Ale možná jsme jako tým trochu zestárli (smích). Hodně se snažíme spolupracovat s lidmi nebo organizacemi, které se zabývají daným tématem.
Třeba pro mě je velmi důležité mladé publikum, na které se občas zapomíná. Dle mého názoru vzniká málo filmů pro věkovou skupinu od 13 do 20 let. Proto věnujeme školním projekcím velkou péči. Vyučujícím pomáháme s výběrem filmu. Řešíme, zda má být spíš odpočinkový nebo tematický, aby se s ním dalo pracovat ve výuce. Často máme k dispozici metodické materiály a občas také zajišťujeme debaty s tvůrci či odborníky. Rádi bychom si mladé lidi získali a udrželi.
Jak jste se vlastně vy sama dostala do Bio Centralu? Jste místní?
V Hradci žiju už 18 let, ale pocházím z Ostravy. Bio Central jsem objevila jako filmový fanoušek, začala jsem sem chodit a zapojila se do organizace. Tehdy jsme s kolegy zakládali hradeckou PechaKucha Night. Její koncept jsem znala a měla ráda právě díky jejím ostravským organizátorům. Pracovně jsem se věnovala online marketingu, a když se tu uvolnila pozice, tak jsem do kina asi před 6 lety nastoupila. Vedle přístupných a školních projektů také koordinuji dětský filmový festival Malé oči a festival Jeden svět. A minimálně třikrát týdně ráno vařím kafe, protože chodím do práce první (smích).
Máte nějakou srdcovku, kterou byste vy osobně a vaši kolegové chtěli pouštět stále dokola?
Asi to není jedna konkrétní věc. Víme, že když nasadíme Pulp Fiction, tak diváci a mnoho kolegů dorazí. Pravidelně děláme maratony Harryho Pottera a Pána prstenů, tam je většinou také průnik mezi kolegy a diváky. Pravidelně pak míváme vánoční pohádkovou projekci v pyžamech. K tomu napečeme bábovky a uvaříme kakao. V pyžamu dorazí asi polovina diváků a my z kina si bereme pyžamka vždycky.
Takže chodíte do práce v pyžamu?
Ano. Na kole do kina a v pyžamu do práce (smích).
Co chystáte v nejbližších dnech, na co se mohou návštěvníci těšit?
V úterý 2. prosince uzavíráme náš projekt Lev Salonu, který propojuje architekturu města a tematický filmový zážitek. Průvodcem večera bude tradičně David Vávra. Festival Malé oči tentokrát zahájíme speciální edicí PechaKucha Night, která bude věnována dětem. No a náš vánoční program je letos fakt nabitý. Na velkém plátně budou kultovky jako Sám doma, Smrtonosná past, Láska nebeská, Prázdniny nebo Grinch. Na Štědrý večer promítáme Život Briana a v pyžamech s bábovkou v ruce si tentokrát vychutnáme Anděla Páně. Jedničku i dvojku.
Máme tu poslední otázku, která je pro všechny stejná. Jaké místo v Královéhradeckém kraji máte nejraději a proč?
Kromě kina, samozřejmě (smích). Já jich mám ráda opravdu hodně, už jsem v Hradci 18 let a považuju ho za svůj domov. Kino mám ráda jako budovu, místo, komunitu. Baví mě dobrý kafe a zajímavé akce v Mokka Oda a v Café Na Kole. Kvituju, jak ožívá Hradecká sýpka. Doufám, že v labské zátočině holky s NUUK odstartovaly hradeckou saunovou revoluci. Protože saun není nikdy dost. Pořád se vracím na Zvičinu, kde si velkou část kraje můžu prohlédnout, a navíc v Raisově chatě servírují kuřecí prsa s broskví, ty miluju (smích).