Kultura, památky i cestovní ruch jsou součástí života každého z nás. Ať už jdete večer na koncert nebo do divadla, o víkendu navštívíte hrad či zámek, nebo se v létě vydáte na výlet či dovolenou, připomíná nám to, že jejich rozvoj vyžaduje cit pro tradici i odvahu inovovat. Práce v této oblasti totiž spojuje veřejný zájem, ekonomickou odpovědnost a emoce lidí.
Nově stojí v čele těchto tří oblastí Královéhradeckého kraje žena, která se v kultuře pohybuje celý profesní život a zná ji z mnoha úhlů – z terénu, z vedení kulturních organizací i z prostředí samosprávy. V rozhovoru mluví o svém vztahu k městu, o profesní cestě, která ji přivedla až do čela Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Královéhradeckého kraje, i o tom, proč je pro ni klíčové hledat rovnováhu mezi veřejným zájmem, ekonomií a emocemi lidí. O kultuře mluví nejen s respektem, zkušeností a pokorou, ale i s energií člověka, kterého tato oblast stále naplňuje.
Dozvěděli jsem se, že snad nepocházíte přímo z Hradce Králové. Je to pravda?
To, že jsem se nenarodila v tomto kraji, je pravda, ale opravdu jde jen o to narození. Můj tatínek pochází z Mostecka a v Hradci vykonával základní vojenskou službu. Tady se seznámil s maminkou, vzali se a odstěhovali do Chomutova, kde jsem se i narodila. Ale po půl roce maminka prosila rodiče, aby nás vzali zpět a stěhovali jsme se do Hradce. Jak jinak (smích). Takže zde žiju od 6 měsíců a cítím se být rodilým a hrdým Hradečanem.
Jaká je vaše první vzpomínka na město? Už odmala jste se věnovala kultuře?
Jak už jsem řekla, od malička je to moje město… mateřská škola, základní škola, kroužky… bydleli jsme v domě s velkou zahradou v Malšovicích, vyrostla jsem na jízdárně a láska ke koním a zvířatům obecně mi vydržela dodnes. A když se ptáte na první vzpomínky, je to právě hradecká jízdárna a malšovické lesy, kde jsme s kamarádkou trávily veškerý volný čas. A řeka Orlice, ve které jsem se každé léto koupali. Pravda, trochu jiné dětství, než jaké prožívá většina dnešních dětí. Také si vzpomínám, že jako děcko jsem občas potají vklouzla do Osvětové besedy v Malšovicích, kde zkoušeli místní ochotníci. S otevřenou pusou jsem sledovala v přítmí hlediště zkoušku divadelního představení a byla jsem ohromená. Zážitek, který mi uvízl v hlavě dodnes.
Pojďme se blíže seznámit. Prozradíte čtenářům, jaká byla vaše profesní cesta?
Celý svůj profesní život se pohybuji v oblasti kultury a vzdělávání. V Okresním kulturním středisku jsem připravovala vzdělávací programy pro středoškolskou mládež, v mládežnickém klubu Trojka a později v Hradecké kulturní a vzdělávací společnosti jsem zodpovídala za programovou nabídku. Mou srdeční záležitostí je výtvarné umění a několik let jsem pracovala v soukromé galerii, kde jsem získala cenný vhled do světa výtvarné kultury. Deset let jsem pracovala v oddělení kultury a památkové péče krajského úřadu. K mým kompetencím patřilo řízení a kontrola příspěvkových organizací, krajské dotační programy a kulturní projekty se záštitou rady kraje. Pět let jsem byla ředitelkou příspěvkové organizace Impuls Hradec Králové – centrum podpory uměleckých aktivit, nyní Centrum uměleckých aktivit, které podporuje oblast neprofesionálního umění. V té době jsem byla i členkou výboru pro kulturu a památkovou péči Zastupitelstva Královéhradeckého kraje. Dalších pět let jsem pracovala v oddělení PR Studijní a vědecké knihovny, kde jsem např. iniciovala projekt Univerzita volného času. Mým posledním působištěm byl magistrát města, kde jsem spolupracovala s náměstkyní pro kulturu a CR a měla tak možnost ovlivňovat kulturní dění ve městě. Je toho dost, že?
To rozhodně. Je vidět, že máte do kulturní scény v Hradci opravdu vhled. Zmínila jste, že jste do loňského roku pracovala na odboru kultury města Hradec Králové, od letošního roku vedete Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Královéhradeckého kraje. Vzít na sebe vedení odboru není malé rozhodnutí. Co bylo tím klíčovým momentem, kdy jste si řekla, že do toho chcete jít?
Nepracovala jsem přímo na odboru kultury, úzce jsem spolupracovala s náměstkyní pro kulturu a cestovní ruch. A mé rozhodnutí vzít na sebe odpovědnost a vrátit se do vedoucí pozice? Přes třicet let zkušeností v kultuře, pokud nesetrváváte na stejném místě, ale přijímáte nové výzvy, vám umožní získat dostatek zkušeností a vhled do problematiky. Takže nakonec posbíráte odvahu a s trochou drzosti přijmete i další výzvu. V manažerské pozici už jsem byla, takže mám představu, co obnáší vést pracovní tým. Některých předchozích chyb bych se ráda vyvarovala (smích). Novou práci přijímám s velkou pokorou, odbor dnes vypadá jinak, než jak ho pamatuji. Agenda se rozrostla, přibyla zajímavá oblast kulturně kreativního odvětví, odbor výrazně posílil personálně, zásadním způsobem se proměnily krajské příspěvkové organizace. A protože mě kultura stále baví a „dobíjí baterky“, věřím, že ještě můžu být v této oblasti prospěšná.
Jak jste oblast krajské kultury, památkové péče a cestovního ruchu vnímala dříve, zvenčí? Překvapilo vás po nástupu něco?
Ani ne tak překvapilo, čekala jsem, že začátek bude náročný, nejde jen o samotnou činnost odboru, ale popasovat se se všemi úřednickými systémy, aplikacemi, novými požadavky na vzdělávání, nové kompetence. Co se týká památkové péče, není to pro mě zcela nová agenda, některé kolegy pamatuji ještě z minulého působení v krajském úřadu a vím, že se na ně mohu spolehnout. Počet národních kulturních památek, o které se starají, výrazně narostl a myslím, že odvádějí kus dobré práce a na památkách v kraji je to vidět. S úřadem jsem nikdy tak úplně kontakt neztratila a vlastně ho ani nevnímala zvenčí. Nyní se podrobněji seznamuji s agendami jednotlivých kolegů, s činností příspěvkových organizací a vnímám, jak velký kus cesty ušly za tu dobu, co jsem v úřadu nebyla. A je to 13 let.
Zmínila jste proměnu kulturních organizací kraje. Jak se podle vás proměnila jejich role?
Pokud bych měla uvést konkrétní příklad, asi největší proměnou prošlo Muzeum východních Čech, které už dávno neláká návštěvníky pouze nádhernou historickou budovou a rozsáhlou, kvalitní sbírkou. Dnes je moderní nadregionální vědecko-výzkumnou a kulturně vzdělávací institucí s širokým záběrem činností. Jeho součástí je Centrum kreativního muzejnictví v Gayerových kasárnách, nově revitalizovaný objekt Vrbenského kasáren, který má ambice stát se multifunkčním muzejně kreativním centrem, a také Muzeum války 1866, které se má stát po otevření nové expozice moderní chloubou současného muzejnictví. Značnou proměnou, a za mě k lepšímu, prošla Galerie moderního umění, která se skutečně stala moderní a svěží galerií, která ctí současné trendy a dává příležitost mladým talentovaným umělcům. Svým způsobem částečně supluje i městskou kunsthalle, která v Hradci Králové chybí, ale to už je jiný příběh. Naopak to, co za „mých časů“ vznikalo jako úplně nový a z hlediska architektury velmi odvážný projekt – mám na mysli Studijní a vědeckou knihovnu – je dnes již 18 let stará budova, která zasluhuje jak vnitřní modernizaci, tak revitalizaci svého okolí, které je velmi vhodné pro pořádání venkovních akcí. Tohle je kupříkladu výzva, kterou bych ráda dotáhla do konce.
Plánujete ze své pozice nějaké výraznější změny nebo spíš navazování a kultivaci toho, co už funguje?
Co se týká odboru samotného, oddělení památkové péče by zasluhovalo se osamostatnit, aby se kolegové mohli plně soustředit na vlastní agendu, která je rozsáhlá. Dovedu si představit, že o jednoho památkáře oddělení posílí. Ostatně takové doporučení již několik let dává i památková inspekce. Ale nějaký čas to ještě musí počkat, upřímně se potřebuji trochu více rozkoukat a pevněji ukotvit. Hned zkraje roku proběhlo na odboru několik personálních změn, takže bych tomu ráda dala čas. A navázat na vše dobré, co se zde podařilo, považuji za zcela přirozenou snahu.
Co považujete za největší výzvu své nové role a na co se naopak nejvíc těšíte?
To se myslím nevylučuje, na velkou výzvu se můžete zároveň těšit. A pro mě bude zadostiučiněním, když bude odbor dobře fungovat a podaří se prosadit všechny rozpracované projekty. Jak jsem měla možnost za tu krátkou dobu, po kterou na odboru působím, zjistit, jsou tu velmi šikovní a milí kolegové, mezi kterými se začínám dobře cítit a byla bych moc ráda, kdyby to bylo vzájemné. Jen v dobré atmosféře a v přátelském prostředí mohou vznikat velké věci.
Co byste si přála, aby se o krajské kultuře a památkách říkalo třeba za pět let?
Rok 2031 je doba, kdy by měla být naplněná současná strategie. Vize je taková, že památky budou v dobrém stavu a otevřené životu a současným trendům, že kulturní a kreativní sektor bude přispívat k rozvoji ekonomiky a nabídne vyžití jak místním, tak turistům, že tradice budou živé, budeme je nadále střežit jako rodinné bohatství a předávat dalším generacím, že mladým i těm starším se v našem kraji bude dobře žít a budou mít dostatek příležitostí ke kulturnímu a společenskému vyžití. Že kvalita života u nás bude na takové úrovni, že budeme příkladem a inspirací pro ostatní. Tak to bych si přála.
„Kultura a památky jsou hodnoty, které musíme chránit a zároveň s nimi efektivně a udržitelně nakládat.“
Kultura, památky a cestovní ruch se dnes často pohybují mezi veřejným zájmem, ekonomií a emocemi lidí. Kde se v tomhle trojúhelníku vidíte vy?
Má role by měla být někde uprostřed, hledat a najít rovnováhu mezi veřejným zájmem, ekonomickou odpovědností a emocemi lidí. Kultura a památky jsou hodnoty, které musíme chránit a zároveň s nimi efektivně a udržitelně nakládat. Pokud se nám to daří, mělo by se dařit i cestovnímu ruchu. Je to možná řečeno trochu zjednodušeně, ale vidím se uprostřed toho trojúhelníku, jako člověk, který propojuje odborný pohled, finanční realitu a potřeby veřejnosti.
Co vás v kultuře nejvíc formovalo – lidé, místa nebo snad konkrétní okamžiky?
Vyrostla jsem v Divadle Drak a odtud asi láska k divadlu. Můj syn zase vyrůstal v Divadle Jesličky, kde od první třídy chodil na „dramaťák“ a já chodila na všechna jeho vystoupení. Dnes hraje v Divadle Alfa v Plzni, takže zůstal věrný. A co se týká lidí, dodnes vzpomínám na bývalou kolegyni, se kterou jsme kdysi hrály volejbal za Třebeš. Když mi bylo třiadvacet a po mateřské jsem zvažovala návrat do zaměstnání, řekla mi: „Ty jsi taková šikovná, nechceš jít pracovat k nám do kulturního střediska?“ A tak jsem šla a v kultuře jsem dodnes.
Stíháte se kultuře věnovat i ve svém volném čase? Je něco, co vás v poslední době v kultuře opravdu potěšilo?
Ano, na kulturní konzum si najdu čas vždy a ráda. Chodím na výstavy, pokud stihnu i na vernisáže do Galerie moderního umění, do Galerie Škroupovka, o kterou s láskou pečuje Jana Vincencová, také do galerií U Přívozu či Na Hradě. Občas si užiju dobré kino v Bio Central, naposledy to byl Norimberk či pohádka Princezna stokrát jinak, na kterou jsem zašla se svým vnukem. Krásným zážitkem pro mě bylo představení A pak usnu a vstanu v Klicperově divadle, věnované Zuzce Navarové. Od dětství miluji Divadlo Drak, tam si pod záminkou, že jdu s vnukem, užívám úplně všeho. Nezapomínám ani na hudbu a ráda zajdu do filharmonie, báječnou atmosféru mají letní koncerty Open air. A bez čeho si nedovedu představit život, jsou knížky. Přiznám se, že odpočívám u detektivek, ale sleduji i současné české autory. V poslední době mě hodně potěšila kniha Letnice od Miroslava Hlauča, opravdu osvěžující čtení. A teď mě baví Radka Třeštíková a její Foukneš do pěny. Někdy se vracím ke klasice, nedávno jsem si po letech přečetla Kristus znovu ukřižovaný od Nikose Kazantzakise – prostě skvělá věc. Vloni na dovolené na Krétě jsem s úctou položila květinu na jeho hrob. Když jsem maturovala z češtiny, psala jsem úvahu na téma, co mi dává četba. Pamatuji si poslední větu té práce: Četba sahá někam, kam už nic jiného nedosáhne.
Kdyby si měl čtenář z tohoto rozhovoru odnést jednu věc o vás jako o nové vedoucí odboru, co by to mělo být?
Že kultura a umění je má srdeční záležitost a věřím, že se to odrazí i v mé práci.
Poslední otázka, kterou dáváme všem. Jaké místo v Královéhradeckém kraji máte nejraději a proč?
Nejraději mám své město, tedy Hradec Králové, a nemůžu si pomoct. Vím, že bych měla vidět dále za hranice města a snad i vidím, náš kraj je naprosto malebný a je spousta míst, kam se ráda vracím. Ale pokud se ptáte na jedno místo, je to moje, téměř rodné, město.