Potkali jsme se s klíčovou postavou hradecké kulturní scény, Bárou Hodonickou, aby nám prozradila, co se děje nového v neziskovce Kontrapunkt, jaké jsou plány na letošní jubilejní ročník Jazz Goes to Town a jak nachází rovnováhu mezi osobním a profesním životem. V rozhovoru jsme se dotkli srovnání českých i zahraničních festivalů, postavení umělce ve společnosti a blížících se oslav města Hradce Králové.
Jak byste se čtenářům představila?
Pocházím z Hradce Králové, i když jsem se tu nenarodila. Narodila jsem se ve Zlíně, ale moje maminka šla do Hradce za mým tatínkem a už od raných dětských let jsem pyšná Hradečačka.
Kde jste studovala a nabírala kulturní zkušenosti?
Na studia jsem se odebrala do Brna, kde jsem nastoupila na Masarykovu univerzitu, a pak jsem se ještě rozhodla souběžně studovat JAMU, Ateliér divadelního manažerství, takže roky bakalářského studia byli velmi intenzivní. Během magisterského studia jsem odjela na stáž do holandského Rotterdamu a pak jsem se začala více zaháčkovávat pracovně, už jsem chtěla jít do praxe. Z Brna jsem se přesunula do Prahy, kde jsem nějaký čas vedla guest servis na Jihlavském festivalu dokumentárního filmu. Taky jsem působila na festivalu The East Doc Platform pod Centrem dokumentárního filmu. Co se týká té kulturní a festivalové praxe, která je pro mě úplně zásadní, tak jsem asi tři roky působila na guest servisu na festivalu Divadlo Plzeň. Mezitím jsem se postupně vracela do Hradce, kde jsem od roku 2012 působila v Kontrapunktu a v roce 2018 převzala jeho vedení. Do Hradce jsem se natrvalo vrátila v roce 2020. Zjistila jsem, že chci být aktivní a dělat věci naplno v místě, ve kterém žiju a které mám ráda.
Máte ke kultuře blízko už od dětství?
Rodiče nás obecně vedli ke kultuře od malička a budovali v nás zdravý vztah ke kultuře. Byla to pro nás běžná součást života. Sami v tom nebyli nijak aktivní, ale kulturní život pro nás byl přirozenost. Já jsem do devatenácti let zpívala ve sboru Jitro, to pro mě byla v mnoha ohledech obrovská škola.
Jste v čele neziskové organizace Kontrapunkt. Přiblížíte nám její aktivity?
Kulturní nezisková organizace Kontrapunkt, která působí v Hradci je spolupořadatelem několika kulturních akcí, což jsou pilíře naší činnosti. Spolupořádáme Mezinárodní divadelní festival Regiony, konkrétně jeho open air část, dále pořádáme letos již desátým rokem festival Jazz Goes to Town. Z dalších aktivit je to Walk Through Gallery v podchodu na třídě Karla IV., kde se snažíme dělat osvětu k veřejnému prostoru, který nás hodně zajímá. Představujeme tam mladé umělce, třeba čerstvé absolventy AVU (Akademie výtvarných umění v Praze, pozn. autora). Ve veřejném prostoru, v těch vitrínách mohou se současným uměním přijít do styku lidé cestou do práce nebo do školy. Dále jsme realizátory projektu Královéhradecký architektonický manuál, což je odborně popularizační databáze moderní architektury. Takhle široký záběr máme. Ale primárně nám jde o to tady pěstovat kulturu a kulturního ducha ve městě.
Spolupořádáte Regiony neboli Divadelňák. Jak dlouho jste do festivalu zapojená?
Osobně jsem do toho rychlíku nastoupila v roce 2012, s nástupem na JAMU. Tu open air část Regionů založilo Volné sdružení východočeských divadelníků, po nich to převzal spolek Poco a poco animato, který se později transformoval na kontrapunkt, ve kterém od daného roku působím.
Kdysi dávno, ještě na gymnáziu, jsem také například v Klicperově divadle distribuovala Hadriány jako dobrovolník, pak jsem přispívala do Open Air zpravodaje, který byl pár let samostatně.
Je to taková geneze, že si k tomu lidé nachází vztah a skrz dobrovolnické aktivity se zapojují, a ani mě tahle cesta neminula. Jsem za ni a poznání, které mi dala, moc ráda.
Tím, že jste si prošla několika rolemi na Divadelňáku, tak víte, co se za jakou pozicí skrývá?
Vím, ale festival se neuvěřitelně proměnil a letos jsem zjistila, že není dobré spoléhat jenom na tu zkušenost, kterou si člověk udělal před několika lety, protože se aktivity posouvají a rostou a je důležité naslouchat lidem okolo sebe v týmu. Věřím, že se nám to v Kontrapunktu daří, na tom je postavená naše práce. O věcech se bavíme, sdílíme je a děláme je s láskou k samotným projektům a respektem k sobě samotným a k té kultuře jako takové.
Ten festival, tak jak tady je, je jediný svého druhu v České republice.
Jakým vývojem podle vás za ta léta festival prošel?
Myslím si, že velmi, i když pro lidi navenek se to tak jevit nemusí, ale došlo k různým procesním změnám. Hlavní velká změna za poslední roky je spojení s Divadlem Drak a Klicperovým divadlem. Přišli jsme na to, že můžeme využít společnou energii a ten vklad a proměnit ho v nějakou synergii, která může fungovat, protože ten festival, tak jak tady je, je jediný svého druhu v České republice.
Festivalová scéna je skvělá, ale jsou tu i jiné druhy festivalů. Tady, co se minimálně týká šíře spektra nabízeného programu, toho, co žánrově pokrývá apod. Jak se zaměřuje na open air část a veřejný prostor, ale taky na regionální divadla ze zahraničí, to je něco, co je v České republice unikátní, a myslím si, že to užší propojení tří spolupořadatelů festivalu opravdu prospělo a opět ho přiblížilo velkým zahraničním festivalům. Nevím, do jaké míry to vnímá divák. Ale je za tím strašně velký kus práce tří spolupořadatelů. Mravenčí práce s každým jedním výstupem, vymýšlení strategie a co udělat lépe, určování si priorit a cílů, dramaturgických a třeba udržitelnost nebo práce s veřejným prostorem. To byl důležitý krok a změna ve vnímání akce v nějakém celofestivalovém kontextu.
Jak těžké je se domluvit s dalšími organizátory (Kontrapunkt, Divadlo DRAK a Klicperovo divadlo)?
Já si tu spolupráci nemůžu vynachválit. Náš vztah můžeme nazvat partnerským. Nesmírně si vážím kolegů jak z Klicperovo divadla, tak kolegů z Divadla Drak. A myslím, že je to nesmírně osvěžující pro celý ten festival. Došlo k vzájemnému propojení a napojení, z čehož vzešly nové nápady, např. jsme přizvali další členy odborné veřejnosti do dramaturgické rady, letos podruhé, a plánujeme do budoucna v tom pokračovat, být jako festival producentem vlastních inscenací a projektů. Tyhle věci vznikají díky té spolupráci. A ještě bych k tomu řekla, že si moc cením a vážím spolupráce neziskovek a kulturních organizací. To je něco, co se díky covidu podařilo, propojit kulturní aktéry. Samozřejmě by to mohlo být častější, ale je tady veliká vůle a chuť sdílet a spolupracovat, i když všichni narážíme na kapacitní limity.
Jak dlouho trvá vytvořit program takového festivalu? Když skončíte jeden ročník, začínáte připravovat další?
Je to tak. Je to průběžná kontinuální činnost. Podstatnou částí je evaluace, taková tečka za jedním ročníkem a hned po ní se začíná na přípravách dalšího ročníku. Postupně tým narůstá. Ze začátku se nás podílí menší skupinka podle toho, jak organizace postupuje, a ve finále se na celém festivalu podílí na sto čtyřicet lidí.
Řešíme napříč kulturou podobné problémy všude.
Kde berete inspiraci na další ročníky?
V Nizozemsku jsem se potkala asi s nejpodobnějším festivalem, a to je festival Noordenzon v Groningenu. Ten probíhá ve velkém parku, kde je řada „venues“ nejrůznějšího charakteru, podia, kontejnery, prostranství pod korunami stromů, ale zároveň probíhá v různých sálech. Je hodně multižánrový, od loutkového a objektového divadla přes pouliční performance až po tu velkou činohru a pohybové divadlo. Je to opravdu skvělý festival. Se skvělou organizací.
V Nizozemsku jsem měla možnost, kromě toho, že jsem tam byla kdysi pracovně, navštívit více divadelních festivalů a mají skvělou divadelní tradici, hrozně pestrou. I když ta situace není veselá všude. Kolegyně se teď vrátila z jednoho nizozemského festivalu pouličního divadla a ten po patnácti letech končí. Také naráží na různé limity, primárně finanční. Řešíme napříč kulturou podobné problémy všude.
V letošním roce jsem navštívila věhlasný avignonský festival. Skvělé vidět, jak festival prostupuje městem, i když vlastně je ledasčím velmi odlišný, ale to vyplývá především z francouzské divadelní tradice. To byla velká zkušenost. Letos jsem se tam byla podívat díky Královéhradeckému kraji.
Jestli se nepletu, příští rok bude slavit Divadelňák 30 let. Máte v plánu velké oslavy, nebo je příliš brzy se ptát?
Festival 30 let a město Hradec Králové 800 let. Přestože je na odhalování ještě brzy, určitě se příští rok ponese v duchu velkých oslav. Určitě budeme chtít tato významná výročí propojit. Co víme už teď, tak budeme chystat zase speciální inscenační projekt, který bude dostávat v nejbližších dnech a týdnech nějaké obrysy a určitě se bude vázat k té osmistovce. Těch 800 let pro město je vlastně stejné jako 30 let pro festival (smích).
Kontrapunkt se bude také zapojovat do oslav města?
Zapojujeme se, dostali jsme grant na náš projekt, který jsme přihlásili v první výzvě, a už na něm pracujeme a já jsem to zmiňovala dřív, že velkým tématem je pro nás veřejný prostor, prostor, ve kterém žijeme a jeho kultivace. Tak nese název i ten nový projekt Kultivace 800, která vychází z potřeby oživovat město a vychází z myšlenky, že Hradec je jedno z nejlepších měst pro život a ta kultura by měla být jeho nedílnou součástí nebo součástí života jeho obyvatel. Máme připravenou sérii projektů na každý měsíc kalendářního roku, takže to bude 12 nejrůznějších projektů ve veřejném prostoru, které si kladou za cíl oživit ulice, náměstí a další místa Hradce Králové a aktivovat Hradečáky na jejich participaci. Postupně budeme program představovat.
Vraťme se na chvíli ještě k festivalům. Zmiňovala jste, že západní scéna a západní festivaly jsou jiné svojí tradicí. Lze je srovnat s těmi českými?
Když na nějakou takovou akci do zahraničí jedu, tak mě opravdu zajímá to, jak si poradí s úplně základními věcmi, které my řešíme taky, jako gastro zóna nebo sociální zařízení. Myslím, že jsem si spoustu věcí přivezla už tehdy z Holandska, třeba práci s tou scénografií. Když se nám teď podaří setkat se tam s někým z pořadatelů, tak je to určitě přínosné. Ale aby člověk pronikl do tajů organizace velkých festivalů, myslím, že by tam musel strávit delší čas, aby nahlédl pod pokličku a mohl posoudit, co je funkční a co ne.
A máte nějakou českou inspiraci?
Česká tradice je hlavně hodně pestrá. Je tady hodně festivalů, které nejsou stejné. Úžasný je festival Malá inventura, ze kterého pravidelně čerpáme. Ten je přínosný nejenom divadlem, ale taky doprovodnými networkingovými aktivitami, které jsou samozřejmě taky z hlediska kulturní praxe strašně důležité. Nebo Divadelní flora v Olomouci. Myslím, že ta česká festivalová divadelní tradice je bohatá.
Vedle Regionů organizujete také festival Jazz Goes to Town, který se letos ponese v oslavách 30. výročí. Tak naštěstí to neslavíte v jeden rok.
Ono je to s těmi ročníky trochu složitější. Kvůli covidu divadelní Regiony vlastně jeden rok nezestárly, a tak nás čeká „30“ až v roce 2025, zatímco Jazz dovrší třetí dekádu v letošním roce.
Na co se můžeme těšit na Jazz Goes to Town?
Plánujeme bohatý hudební program, trochu se vracíme k historii, k prvnímu ročníku. Reflektujeme průřezově tu dramaturgii předchozích let. Snažili jsme se přivézt opravdu kvalitní programy jak z Evropy, tak máme dvě americká tělesa, což je pro nás poměrně velká událost. Snažíme se v letošním roce opravdu jít a procházet městem, abychom dostáli samotnému názvu. V pěti festivalových dnech zavítáme na osm lokací. Chystáme opět rezidenční projekty, kde posilujeme tu mezinárodní účast, za což jsem hrozně ráda, že takové projekty můžeme realizovat a následně prezentovat tvorbu a spolupráci mladých českých a zahraničních muzikantů. Je to obrovská přidaná hodnota festivalu.
V rámci doprovodných akcí a těch akcí, které se vztahují k 30 letům, jsme si připravili takové povídání tří dramaturgů festivalu, Martina Brunnera st., Zdeňka Závodného a Michala Wróblewského, současného dramaturga, kteří vedle toho povídání na závěr zaimprovizují, takže to bude takové vzpomínání nad tou historií a nad tím festivalem jako takovým i s hudební vložkou.
Povídali jsme si o dvou významných hradeckých festivalech, které stojí na dobrovolnících. Jak je těžké v dnešní době oslovit a získat dobrovolníky na tyto akce?
Dobře, že tohle téma nakousáváme. Děkuju za tu otázku, když to bude číst někdo, kdo by se chtěl stát dobrovolníkem, tak určitě vítáme. Není to jednoduché. My jsme zažívali po covidu propad a nedařilo se nám dobrovolníky sehnat. Hodně jsme se tomu věnovali, taky tomu tématu vůbec, jak to dělat, jak s nimi komunikovat, jaké komunikační kanály využívat. V posledních letech jsme si potvrdili to, že nemusíme hledat už nutně ve studentských vodách, ale opravdu vítáme ke spolupráci kohokoliv, kdo má zájem nahlédnout pod pokličku toho kulturního managementu a té kulturní produkce. Myslím si, že se nám podařilo v loňském roce tady to prokletí zlomit a že se k nám lidi rádi vrací. Jak už jsem navíc zmiňovala, většina našeho týmu si prošla podobnou cestou. Z dobrovolníků se ale postupem stali kmenoví členové týmu, všichni do jednoho srdcaři. Řada z nich se dokonce po zkušenosti s prací na našich festivalech rozhodla pro studium kulturního managementu a v dnešní době nalezli skvělá uplatnění v kulturní oblasti. Jsem na všechny do jednoho moc pyšná a všem moc fandím. I když si někdy postesknu, že by bylo krásné, kdyby nám neodcházeli do Prahy. Naštěstí se ale ve velké míře stále rádi vrací, a to je na tom to kouzelné. Věříme, že to má smysl, a rádi mezi sebou přivítáme nové tváře.
Pojďme se pobavit o práci v kultuře. Jak hodnotíte práci v kultuře za tu dobu, co se jí věnujete? Jak se za ty roky proměnila?
Já myslím, že se určitě můžeme bavit o pozitivních změnách. Ale pořád si myslím, že je důležité opakovat, že kultura je a měla by být přirozenou součástí lidského bytí a našich životů. A musím říct, že jestli je něco vyčerpávající, tak je to přesvědčování někoho stále dokola. A to se bohužel pořád děje. A o tom, že práce v kultuře je práce, což nesouvisí jenom s prací v kultuře, ale prací obecně, že to, že někdo dělá práci, která ho baví, tak to neznamená, že by za ni neměl být oceněn a doceněn. To, že herci, tanečníci a podobně dělají práci, ze které mají radost, která je vedle práce jejich koníčkem, takže je to taky něco, co je živý. Tak pořád si myslím, že tohle je něco, co ne všichni tak vnímají, a pro mě je to naprosto nepochopitelný, ale věřím, že i to se postupně mění. Ale je to ustavičný boj někoho ubezpečovat a přesvědčovat, že ta kultura je důležitá a proč.
A něco pozitivního vnímáte?
Určitě. Jinak bych to nedělala (smích). Já si myslím, že se nebojíme otevírat témata, která dříve byla tabu. A myslím, že se víc diskutují témata a věnuje se jim pozornost. Jsou tady různé konference a za umělci a uměleckými tělesy, i těmi nezávislými, stojí asociace, které se věnují palčivým tématům v kultuře. Tím, že se o nich neustále mluví a že se řeší, tak se opravdu pak daří je protlačovat i tím správným směrem. A dochází tam pak k postupným pozitivním změnám.
Je to strašně důležitá zpráva pro ty umělce a obecně pro pracovníky v kultuře.
Co říkáte na status umělce?
Myslím si, že to je takový ten první krok a je teda strašně smutný, že to trvalo tak dlouho a že ho musel startovat až covid, ale jsem nesmírně ráda, že se to podařilo rozhýbat a že to opravdu neskončilo někde v šuplíku, i když samozřejmě uvidíme, jak se to vyvine. A to je právě to, proč jsem mluvila o tom otvírání těch témat. Je to strašně důležitá zpráva pro ty umělce a obecně pro pracovníky v kultuře. Něco, co důsledně a dlouhodobě řešili, lobbovali za to a hlásili se tady o tu pozornost, tak jsou vyslyšeni. A že se to opravdu rozhýbalo, a to si myslím, že je na tom v tuhle chvíli nejdůležitější, a určitě je potřeba, aby to teď u současných opatření neskončilo, ale aby to nastartovalo další nastavování procesů pracovněprávních nebo procesních směrem k živé kultuře.
Vnímáte, že je ještě jiné aktuální téma v kultuře, které rezonuje nebo by mohlo?
Myslím si, že je důležité téma, které rezonuje nejen v kultuře, a to téma udržitelnosti. Myslím si, že na té kultuře se to dá dobře demonstrovat a kultura by v tom mohla jít opravdu příkladem, jak udržitelně pracovat. Je to veliké téma řady festivalů, ale mělo by to být podstatné i v kulturní produkci jako takové.
A pak je to téma veřejného prostoru, který by měl být prostorem kulturním. Jsou to témata úzce propojená.
Nutí mě se zeptat, jak řešíte udržitelnost v rámci festivalů a v Kontrapunktu.
Je to pro nás velké téma. Řešíme jí hodně a je stále se kam posouvat. Samozřejmě máme vratné kelímky, ale řešíme i v případě scénografie, abychom užívali udržitelné materiály, nevytvářeli další odpad a zpracovávali materiály, které využijeme, a když už je nemůžeme využít další rok, abychom je mohli využít někde jinde a jinak. Spolupracujeme s Nextbike a Kostka koloběžky. Jsou to sice maličkosti, ale za nás už nezbytné, bez kterých si to neumíme představit. Na festivalu Jazz Goes to Town podporujeme, aby umělci využívali vlaky, apod.
Myslíte, že je Hradec kulturní město?
Hradec má obrovský potenciál. Myslím si, že je, ale nevyužívá ten potenciál na maximum. Potenciál má v tom, že tady má historicko-společenskou základnu, má na čem stavět. Často se probouzí s velkými akcemi a pak zase tak trošku padá. Ale kulturní město bezesporu je a věřím, že příští rok pomůže nastartovat nejednu pozitivní změnu.
Hradec se začíná otevírat novým podnětům a možnostem.
Jak se Hradec kulturně proměnil za dobu, co tu žijete? Nebo myslíte, že Hradec vybudoval základnu a na tom teď staví?
Abych nebyla jen negativní, myslím, že Hradec ušel dlouhou cestu, a především teď velmi vnímám a jsem otevřená a plná očekávání, co přinese výročí 800 let. Moc bych si přála, aby se dařilo i prostřednictvím osmistovky naplňovat cíle strategie kultury, na které se tak usilovně pracovalo a která má obrovský smysl, a je skvělé, že vznikla, navíc z velké části participativním způsobem. Cítím tedy, že se Hradec začíná otevírat novým podnětům a možnostem. Moc bych si přála, aby setrval a neustrnul v zajetých kolejích, ale maximálně rozvíjel svůj potenciál. Co tady ale například stále chybí je to naše kreativní centrum, pop-upový hub pro všechny, kdo se chtějí a potřebují scházet. Kreativní zázemí pro tvorbu. To je bohužel velká škoda.
Jste v čele neziskovky, spolupracujete na dvou významných festivalech a k tomu máte dvě malé děti. Prozraďte nám, je možné to zvládat?
Moc ne (smích), proto jsem s ním dnes dorazila (s mladším synem, pozn. autora). Plán byl takový, že synek bude spinkat a já budu trochu smysluplnější. Lhala bych, kdybych řekla, že je to jednoduché, ale naplňuje mě oboje, oboje je součástí mého života a snažím se dělat vše, jak nejlépe mohu a umím.
Poslední otázka na závěr, jaké místo v kraji máte nejraději a proč?
Tím, že jsem tady vyrostla, tak tady mám spoustu oblíbených míst, kam ráda jezdím a na které mám nějakou vazbu z dětství. Strašně ráda utíkám do hor a miluji Krkonoše, protože prostě přesně tam jsem jezdila s rodinou, s babičkou, když jsem byla dítě, a je to pro mě takový únik při tom shonu s dětma, s kulturou v Hradci a se vším společenským setkáváním. Člověk opravdu někdy potřebuje taky vypnout. A ten klid mi právě dávají ty hory.
A kdybych měla říct nějaké kulturní místo, tak je to určitě Valdštejnská lodžie. Jednak tou esencí projektů, které dělají, geniem loci toho místa, estetikou, kterou tam skrz tu kulturu Jirka Vydra dostává. Doporučuji navštívit.