Broumov v kandidatuře na hlavní město evropské kultury sice nezvítězil, ale na své cestě k tomu stát se centrem kultury rozhodně nepolevuje. Po čase jsme se znovu vydali do tohoto magického kraje, abychom se tentokrát od Lucie dozvěděli, jak se mu daří a co se chystá – tentokrát v oblasti dotací.
Lucie je původem Pražačka, profesně světem protřelá konzultantka v oblasti udržitelnosti, dnes žije v tichu broumovských lesů a pomáhá regionu růst. V rozhovoru vypráví o tom, proč se s partnerem usadili právě na Broumovsku, jaká byla její cesta od jihoafrické školy bez elektřiny až po Evropskou unii a proč se podle ní sociální a environmentální udržitelnost nedají oddělit. A taky o tom, že reakce lidí po celém světě jsou často až překvapivě stejné.
Začněme tím, jak ses dostala k projektu Broumov 2028?
Přišla jsem na Broumovsko s partnerem koncem roku 2020, během covidu. Pracovala jsem tehdy z domova jako konzultantka Evropské unie. O projektu Broumov 2028 (kandidatuře Broumova na Evropské hlavní město kultury 2028) jsem zpočátku nevěděla. S partnerem jsme se ale aktivně zajímali o historii regionu i o aktuální dění. Navíc jsem v té době také namýšlela svůj vlastní miniprojekt, který s historií Broumovska úzce souvisí. Přelom nastal na začátku roku 2024. V té době jsem se seznámila nejen s Pavlou Jenkovou a Annou Smékalovou z užšího týmu kandidatury, ale i s dalšími aktivními lidmi z okolí, kteří mají vizi, jak by se na Broumovsku mohlo žít v příštích letech a co je pro to třeba udělat.
V týmu Broumov 2028+ pracuji v oblasti fundraisingu. Fundraisingem jsem se zabývala i v minulosti, dříve jsem například spolupracovala s neziskovkou v Budapešti, se kterou jsem psala žádosti na Kreativní Evropu, Interreg a další projekty. Napojení na tým Broumov 2028+ bylo tedy poměrně snadné.
Takže nepocházíš z Broumova ani z Královéhradeckého kraje?
Ne, já jsem z Prahy, ze Žižkova a partner je Brit. Jsme takoví Pražáci z Londýna. S rodinou jsme ale jezdili v letech 1992 až 2002 každý rok do České Metuje na letní prázdniny. Myslím tedy, že to tu znám dobře. Z dětství si pamatuji například i Vernéřovice, kde teď bydlíme.
Teď přemýšlím nad tím, proč zrovna Broumov?
Během covidu jsme sem s partnerem přijeli z Londýna, jen na pár týdnů, odpočinout si od lockdownů ve velkém městě, utéct do lesa. Ukázalo se ale, že můžeme oba pracovat na dálku a začali jsme přemýšlet, kde bychom se mohli v Česku na pár měsíců usadit. Napadlo mě Broumovsko, protože jsem tu strávila hezké dětství. Původně jsme tu zůstat neplánovali, ale nějak se to stalo.
Z Londýna do Broumova – to je docela změna, ne?
Ano, je to velký rozdíl. Ale i když jsme žili v Londýně, každý víkend jsme jezdili do přírody – do lesů, na pobřeží, pod stan – vždycky jsme si našli způsob, jak se dostat z města ven. A teď žijeme skoro v lese a moc si toho ceníme. Máme čistý vzduch, sbíráme houby. To je velký benefit. Takže ta změna byla přirozená, protože během covidu se nedalo ve městě dělat nic. Do přírody jsme teoreticky chodit mohli, ale byla daleko, a tudíž nedostupná.
Vyjděme na chvíli z klidu broumovského lesa k tvojí profesní dráze, která byla doslova kolem světa.
Všechno to začalo na nizozemské univerzitě ve Wageningenu, kam jsem odjela studovat přes výměnný program Erasmus. Tamní univerzitní prostředí, otevřený a svobodný přístup ke studentům a k práci obecně mě velmi zaujal. Díky stipendiu jsem mohla studia dokončit ve Wageningenu, na českou univerzitu jsem se tedy již nevrátila.
Během studia jsem strávila rok v Jihoafrické republice (JAR), kde jsem poté získala i svou první práci. Náš tým zaváděl do praxe projekt Ekoškola. V té době byla tato iniciativa v JAR novinkou, začínali jsme tedy úplně od nuly. Museli jsme všem zúčastněným stranám vysvětlovat, proč jsou environmentální vzdělávání a výchova důležité a jak základní principy zavést nejen do školních osnov, ale také do běžného chodu školy.
Následně jsem pracovala ve Velké Británii na univerzitě v Birminghamu, kde jsem vedla program Green Impact. Zabývala jsem se environmentální udržitelností jednotlivých kateder a oddělení. Mým úkolem například bylo zvýšit povědomí zaměstnanců o karbonové stopě jejich oddělení a způsobech, jak ji snížit.
Z univerzity jsem přešla do soukromého sektoru, kde jsem několik let pracovala pro poradenskou firmu v oblasti udržitelné dopravy. Úzce jsem spolupracovala s velkými podniky a organizacemi jako Jaguar Land Rover, britská policie, letiště či nemocnice. Všechny tyto organizace se potýkaly s problémem nedostatku parkovacích míst pro své zaměstnance a s problémy s tím spojenými (zvýšený počet dopravních nehod v okolí, špatná kvalita vzduchu, kolony a s nimi spojené pozdní příchody zaměstnanců, stres a obezita atd.).
Náš tým namýšlel tzv. měkká opatření, která by změnila způsob, jak lidé cestují do práce. Většina zaměstnanců by bývala změnu uvítala, ale nevěděli, jak/kde začít. Jejich organizace neposkytovaly potřebné zázemí (parkování pro kola, sprchy, šatny, slevu na MHD či parkování pro sdílenou jízdu autem atd.). Naším úkolem tedy bylo především zprostředkovat komunikaci mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a vysvětlit, proč případné výdaje poslouží jako skvělá investice do budoucna.
Poté, již na volné noze, jsem spolupracovala s organizací Evropské unie Climate KIC, která pracuje s konceptem systémové inovace. To znamená, že komplexní problém, jako např. klimatická změna, je třeba řešit systémově, z mnoha úhlů, na mnoha úrovních. Nestačí tedy např. pouze změnit legislativu nebo pouze recyklovat nebo pouze jezdit do práce na kole. V rámci své práce jsem například spolupracovala se slovinským ministerstvem školství a navrhla strategii zavedení tzv. mikrokreditů do slovinského vzdělávacího systému.
Zároveň jsem v té době dlouhodobě spolupracovala s již zmiňovanou maďarskou neziskovkou, PAD, která se specializuje na projekty z oblasti environmentální spravedlnosti a rovného přístupu všech členů společnosti k přírodním zdrojům.
„Dodneška mě z toho až trochu mrazí, jaký vliv naše práce měla a jak málo někdy stačí k podpoře aktivních lidí.“
Když máš zkušenost s udržitelností z tolika zemí, vnímáš rozdíl, jak lidé jinde přijímají téma udržitelnosti?
Vlastně všude stejně. Řekla bych, že procento lidí, kteří se chtějí tématu udržitelnosti věnovat a něco aktivně dělat se napříč státy či kontinenty moc nemění. Pracovala jsem například s paní učitelkou v odlehlé oblasti v JAR. Učila v hliněné škole, bez tekoucí vody, elektřina šla občas. Při našem rozhovoru nám ukázala školní knihovnu, kterou založila na základě našeho projektu Ekoškola. V knihovně bylo přes 30 knížek o tom, jak vést permakulturní zahradu nebo zadržet vodu v krajině. Dodneška mě z toho až trochu mrazí, jaký vliv naše práce měla a jak málo někdy stačí k podpoře aktivních lidí.
Na druhou stranu, třeba ředitel školy ve větším městě, s lepší infrastrukturou a více příležitostmi, našemu projektu nebyl vůbec nakloněný a nezajímalo ho to. Je to o lidech, je to klišé, ale pravdivé.
Je zajímavé, jak podobně lidé vnímají některé věci, napříč státy a kontinenty. Třeba tady na Broumovsku je velmi aktuální problematika vlků. V JAR to byli leopardi, kteří u místních vyvolávali stejné emoce jako vlci u nás. Když jsem přišla na Broumovsko, tak jsem slyšela úplně stejné argumenty pro i proti vlkům, jaké jsem slýchávala pro i proti leopardům. Přijde mně to jako zajímavá paralela.
Na místech, kde jsem žila a pracovala, se všude řešily a řeší ty stejné problémy – zádrž vody v krajině, invazivní druhy rostlin a živočichů, biodiverzita, ochrana kulturního dědictví. Seznam je všude dlouhý a všude velmi podobný.
Vraťme se ze světa do Broumova a k tvojí práci. Představíš nám, co máš všechno na starosti?
Moje role v týmu Broumov 2028+ je především fundraising, tedy hledání grantů a dotací na projekty, které bychom chtěli realizovat. Samozřejmě pak také psaní žádostí o grant. V případě úspěšné žádosti se pak podílím i na řízení a realizaci projektů.
Obecně to není snadný proces, projekt se musí namyslet tak, aby odpovídal potřebám místní komunity i podmínkám grantu. Dále musíme zvážit, kdo bude na projektu v případě úspěšné žádosti pracovat, zda máme dostatek lidských zdrojů i prostředků na kofinancování atd.
Mám tři hlavní priority či témata, kterých se naše namýšlené projekty týkají. Jedná se o propojení a posílení místní komunity za pomoci uměleckých aktivit, snažíme se také o propojení české a polské komunity. Pak je to samozřejmě moje téma udržitelnosti, ať již sociální či environmentální, obě jsou totiž úzce provázané.
Není toho hodně?
Je, ale jak už jsem zmínila, sociální a environmentální udržitelnost se navzájem doplňují, můj profesní záběr je tedy poměrně široký. Pokud si lidé neváží svého prostředí a neumí o něj pečovat, ovlivní to i jejich mezilidské vztahy a vztahy v jejich komunitě. A naopak.
Může se zdát, že to spolu nesouvisí, ale já to vnímám jinak. Před odchodem do Wageningenu jsem v Česku studovala sociální pedagogiku a ochranu přírodních zdrojů. V té době to většině lidí nešlo dohromady, neviděli propojení. Tenkrát to byly dva odlišné obory na dvou odlišných školách, bez zřejmé vazby. Já jsem ale tato témata spojila a výsledek je pro mě environmentální vzdělávání. Pro mě to znamená budování silné komunity na pozadí klimatické změny. Dneska mně toto spojení přijde velmi užitečné, ale v minulosti jsem potkávala mnoho pochybovačů.
„Jízda žen na kole ve městě je stále vnímána jako nebezpečná nebo nepraktická.“
To zní skvěle. Prozradíš nám nějaké projekty, na kterých pracuješ nebo jste odevzdali?
Mohla bych zmínit dva, na které jsme nedávno získali finance. Česko-německý fond budoucnosti podpořil náš projekt Girls on Bikes. Skupina dívek z Broumovska pojede v září do německého města Chemnitz, letošního Evropského hlavního města kultury (EHMK), kde se potkají se svými vrstevnicemi. Čeká je workshop zaměřený na opravy kol, bezpečnou jízdu na kole po městě a vzájemné poznávání. Není to žádný velký projekt, ale přesně vystihuje to, o co nám v týmu Brumov 2028+ jde. Je tam propojování komunit, navazování přátelství, bourání stereotypů (jízda žen na kole ve městě je stále vnímána jako nebezpečná nebo nepraktická). Ve Velké Británii jsme na podobný fenomén naráželi opakovaně. Projektů na podporu bezpečné jízdy na kole po městě se na počátku účastnili výhradně muži ve věku 25 až 40 let, ale třeba maminka se dvěma dětmi nebo starší lidé téměř nikdy. Svou prací bych ráda přispěla k tomu, aby se to změnilo.
Druhý projekt je Bart – Broumovský festival umění ve veřejném prostoru. První úspěšný ročník proběhl vloni. Na příští rok bychom ho chtěli rozšířit, zapojit více umělců, určitě z Polska, ale i jiných zemí. Chceme dát prostor především mladým lidem. Vnímáme, že na Broumovsku, na rozdíl od větších měst, nemají mladí lidé moc míst ve veřejném prostoru, kde se jen tak sejít, bez konkrétního účelu. A to bychom chtěli napravit. Chtěli bychom jim dát hlas, aby řekli, co by ve veřejném prostoru chtěli změnit, aby se tu cítili lépe. Pokud se to podaří, tak bychom chtěli uspořádat i malou konferenci v Centru architektury v Hradci Králové, kde bychom mohli sdílet svoje zkušenosti.
Nedávno jsme si také v programu Erasmus+ požádali o podporu pracovních výjezdů pro členy našeho týmu do zahraničí, kde bychom se mohli seznámit s příklady dobré praxe v oblastech, které jsou nám blízké.
To jsou úžasné akce. Jak je přijímají místní?
Broumov je rozdělený na tzv. bubliny, ve kterých lidé žijí a ve kterých se socializují. Jedním z úkolů Broumov 2028+ je vytvořit podhoubí k tomu, aby se tyto bubliny (a potažmo komunity) propojily. Je to jedna z našich největších výzev. Třeba již zmíněný festival BART byl v tomto ohledu velmi úspěšný. Na úspěch chceme letos navázat druhým ročníkem, který se bude týkat nedostatku dětských hřišť na Broumovsku. Snažíme se přijít s tématy, která lidi spojí. To se samozřejmě odráží i v namýšlených projektech, na něž hledáme finanční podporu.
Moje komunitní bublina je hodně silná a hodně se navzájem podporujeme. Zdaleka se nejedná pouze o členy týmu Broumov 2028+. Když někdo z nás pořádá akci (o pečení kvasového chleba, výstava o včelaření, Svatojiřská pouť, dobrodružná cesta lesem atd.), tak si navzájem pomáháme, ať už zapojením do příprav nebo účastí na akci.
A máš ty sama nějaký cíl nebo sen, který bys chtěla, aby se splnil?
Já bych si přála větší propojení Broumovska s Valbřišskem/Noworudskem. Chtěla bych, aby bylo normální jet na výstavu/koncert/trh do Valbřichu či Klodzka, abychom měli na Broumovsku česko-polské školky a školy a v Polsku polsko-české. Abychom do Polska nejezdili jenom na nákup. Moc mě například potěšil nápoj Polčeška (Polczeszka), který nabízí kavárna Biala lokomotywa v Nové rudě. Je to drobnost, ale také, dle mého názoru, jasné nakročení z polské strany, výzva k propojení a posílení česko-polské komunity.
Ty jsi na začátku zmiňovala svůj malý projekt, řekneš nám, o čem je?
Když jsem přišla na Broumovsko a dozvěděla se o broumovské skupině kostelů, napadl mě projekt se zákulisním názvem Kamínečko. Jedná se o stezku, která by vedla podél všech těchto kostelů. Ujít stezku by zabralo řádově osm dní, ne proto, že by se vzdálenost nedala ujít dříve, kostely od sebe nejsou příliš vzdálené. Osm dní je potřeba proto, že účastníci půjdou každý den pouze krátký úsek, od kostela ke kostelu. Tím, že denní počet ušlých kilometrů nebude tak vysoký, lidé budou mít čas se ve zbytku dne dozvědět něco více o místní krajině a historii obce a obyvatel, ve které daný kostel je.
Třeba ve Vernéřovicích by lidé mohli navštívit nejen kostel sv. Michaela ve středu obce, který je součástí broumovské skupiny kostelů. K vidění je zde také komunitní centrum Soulkostel, které se nachází u studánky s pitnou vodou, která dle pověstí léčí oči.
Projekt je založený na principu pomalého turismu a kreativního poutnictví, což bylo hlavní téma kandidatury Broumova na EHMK. O tom jsem ale v době namýšlení projektu nevěděla.
„Někdy je potřeba si dát tu práci a poodkrýt, co na první pohled není vidět.“
Poslední otázka. Jaké místo v Královéhradeckém kraji máš nejraději a proč?
Řekla bych dvě. Mám hodně ráda Hoprich, tam jsem vždycky vítaná a působí na mě moc dobře nejen atmosféra samotného domu, ale i komunita lidí, která se kolem Hoprichu vytvořila. Vážím si toho, že je tato krásná farní budova otevřená veřejnosti. V mnoha případech se bohužel stává, že budova buďto úplně zchátrá anebo se sice opraví, ale slouží výhradně komerčním účelům majitele/ky.
Druhé místo je Hubertův pramen, který je mezi Teplicemi a Bischofsteinem. Je to zajímavé místo i proto, že pitný pramen teče ze stráňky do malé nádrže. Přebytečná voda plní drobné jezírko, kde je možné si sednout a rozjímat. Když jsem byla malá, chodili jsme tam často s rodiči a sourozenci. Je to místo, které kupodivu moc lidí nezná, ale mě přijde kouzelné. Typické Broumovsko, někdy je potřeba si dát tu práci a poodkrýt, co na první pohled není vidět – nebo propíchnout nějakou bublinu. A najdeme nečekanou krásu a souznění.