Ještě jednou jsme se vydali do Červeného Kostelce, protože folklor není jen o krojích, tanci a písničkách, ale hlavně o lidech, kteří mu dávají svůj čas, energii a srdce. Jednou z nich je Markéta Janušová, letošní držitelka ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje a vedoucí dětského folklorního souboru Hadářek v Červeném Kostelci.
Folkloru se věnuje od dětství, kdy sama v souboru Hadářek i Hadař tančila. Už třináct let vede Hadářek a s ním desítky dětí, které učí nejen kroky a choreografie, ale i vztahu k tradici, hudbě a spolupráci. S úsměvem říká, že Hadářek je jako jedna velká rodina, ve které má každý svou nezastupitelnou roli, od nejmenších tanečníků až po hudebníky kapely Šmikuranda.
Jejím snem je, aby folklor zůstal živý, bavil děti i mladé a přirozeně se předával dál. V rozhovoru vypráví, jak ji k folkloru přivedla rodina, proč jsou pro ni děti velkou inspirací a co všechno obnáší vést soubor, který vychovává nové generace tanečníků.
Jste jednou z letošních držitelů ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje. Co pro vás ocenění znamená?
Pro mě to znamená ocenění nejen mojí práce, ale hlavně dětí, které v tom stále chtějí pokračovat, a také naší vynikající hudby Šmikuranda, kteří nám hrají do kroku. My jsme taková jedna velká rodina, ani bez jednoho člena by to nešlo. Nešlo by to bez dětí, bez hudby a nešlo by to vlastně beze mě jako té vedoucí, která si vždycky vymyslí, co se bude tančit, a i přestože na mě většina lidí ze začátku kouká, že to jako nepůjde, tak se to nakonec podaří (smích).
Jak jste si našla cestu k folkloru?
Já jsem vzpomínala, jak se to vlastně stalo. My jsme hodně odmalička doma zpívali s babičkou, když jsme pekli nebo vařili, tak jsme museli povinně zpívat, abychom babičce neujídali, takže to byla taková škola (smích). S mamkou jsme hodně zpívali. Ještě bych zmínila moji maminku, která mě k folkloru přivedla a svým způsobem si na sebe ušila bič, protože jakmile teď máme nějaký problém s krojem, tak jdeme za ní, protože ona šije patchwork. Když je potřeba, tak ušije sukni, halenku i šněrovačku. Na počkání nám něco zkracuje, prodlužuje, došívá a bez ní by to taky nešlo.
Když se přestěhoval folklorní festival ze Žernova sem do Kostelce, protože po revoluci se pozemky, kde se konal původní festival, vrátili původnímu majiteli a ten nesouhlasil s provozováním festivalu, tenkrát poprvé tady vystoupili na ukázku tanečníci v divadle Josefa Kajetána Tyla. Mamka koupila lístky, to mně mohlo být tak 12 nebo 13 let a mě úplně učarovali Slováci, kteří měli biče a na konci těch bičů byli kuličky, takže to dělalo neskutečný rámus. Já jsem se proto úplně nadchla a hledala jsem, jestli tady něco takového je, protože jsem předtím vůbec netušila, že tady je nějaký Hadářek. Moje spolužačka tam chodila, tak jsme se domluvily a nakonec nás tam chodilo šest spolužaček. Dva roky jsme tančily v dětském souboru Hadářek a od 15 let jsme přestoupily do dospělého souboru Hadař, kde jsem tančila asi tři nebo čtyři roky, potom jsem skončila. V současné době Hadař už nefunguje, skončil s 50. rokem festivalu, takže už 21 let.
Nebyla snaha opět soubor obnovit?
Byla tady snaha asi 10 let zpátky. Našla se parta osmnáctiletých, která měla snahu znovu obnovit soubor, ale to nadšení vydrželo asi tři měsíce, když zjistili, že to není jenom o tom dvakrát přijít na zkoušku, něco se naučit a vystoupit. Zjistili, že to je dlouhodobá práce a že to prostě trvá trošku déle, než to vypadá na tom jevišti. Tam to totiž vypadá hrozně jednoduše, ale ona je zatím velká dávka času a dřiny, než se to dá dohromady.
A jak jste se dostala k vedení Hadářku?
Předešlá vedoucí souboru Zuzka Zítková po své mateřské skončila a Hadářek byl před rozhodnutím, kdo ho bude vést. Jelikož jsem nějakou praxi ve folkloru měla a obě moje děti v souboru tančily, tak jsem se nechala přemluvit a řekla, že to zkusím a už to zkouším 13 let (smích).
Evidentně se daří.
Zatím se mnou ty děti mají trpělivost (smích). Některé znám opravdu od tří let a dneska jim je třeba už 15 nebo 18 let, to je neskutečné. Už pro ně nejsem striktní vedoucí, ale hodně si povídáme, třeba z jakého pohledu to vidí oni nebo co by chtěli.
Nepřemýšlí, že by pokračovali v té tradici?
Oni zatím chtějí pokračovat dál, to je pro mě ta největší odměna. Většině jich je přes 15 let a v tomhle věku jich tam máme celkem 14. Jsou výborná parta a zatím nehodlají s folklorem skončit. Takže dokud tu budou oni, tak tady asi budu i já a budeme se společně snažit nalákat i malé děti, kterých je teď málo, což je teda velká škoda.
Pojďme si představit samotný soubor Hadářek. Odkdy tam děti mohou nastoupit a jaký máte program?
Hadářek byl založen kolem roku 1962 jako přípravka dospělého souboru Hadař (založen 1952). Po malé pauze, myslím do roku 1967, funguje dětský soubor dodnes. Tančí s námi děti od 3 do 15 let, pak by měly přejít do dospělého souboru, pokud je kam. Pokud jsou dítku 2 roky a nebrečí, tak ho rádi přivítáme. Právě se staršími členy jsme se domluvili, že otevřeme oddělení Mladý Hadař, které bude vyhrazeno mládeži od 15 let, protože si to zaslouží tím, co už umí. Pasování tanečníků na Mladý Hadař proběhlo při Galavečeru o letošním festivalu, bylo pro mě i mládež velmi emotivní a dojemné.
Jak vymýšlíte choreografii? Snažíte se dodržovat tradiční představení nebo vymýšlíte nové kroky?
Do loňského festivalu jsem veškerou choreografii vymýšlela sama, protože děti na začátku nebyly vytancované a nemohli jsme použít žádnou choreografii dospělého souboru Hadař. Navíc ani z dětského souboru Hadářek moc záznamů není, abychom se podívali a něco podobného odtančili, takže to pro mě bylo docela náročné. Domluvili jsme se vždy s hudbou a vybrali místní písně, které byly hezky melodické. Vymyslela jsem si choreografii z tanečních kroků, které patří do našeho regionu, snažila se, aby byla zajímavá pro diváky, hravá a tanečně zvládnutelná pro děti.
Letos byl první rok, kdy jsem nemusela pro starší děti vymýšlet choreografii, ale okoukala jsem ji z 30 i více let starých videí Hadaře. Tance jsem si přepsala na papír, naučila se to sama tancovat jak z pozice dívky, tak chlapce, protože jsem to už všechno zapomněla a pak jsem to musela naučit tancovat děti. V tuhle chvíli tedy starého Hadaře kopírujeme, protože je striktně dané, jak má daný tanec vypadat. Pro ty nejmenší děti choreografii stále vymýšlím. Hodně sleduji a vycházím i z toho, jak se venku děti chovají, jak se strkají a hádají, a i to tam zapojujeme.
Za mě je nejvíce povedené pásmo Koulelo se koulelo červené jablíčko. Děti si kutálí s jablíčkem ve dvojicích, zpívají a hází si ho a v jednom momentu se otočí a hodí ty jablíčka po divácích. To děti vždycky hrozně baví, hlavně výraz těch překvapených diváků. Jablíčko je samozřejmě látkové vycpané papírem. Děti si je šily během soustředění. Už to tancujeme asi pátý rok a všechny to baví (smích).
Co pro vás bylo nejtěžší, kdy jste se ujala role vedoucí souboru?
Naučit se pracovat s těmi dětmi a zaujmout ty nejmenší celých pětačtyřicet minut, kdy zkoušíme. Protože ty malé děti opravdu tu pozornost udrží třeba 10 minut, pak musíme dělat jinou činnost a pak se zase můžeme vrátit k té soustředěně cílené práci na tom vystoupení, třeba sekvenci kroků nebo na nějaké choreografii. To pro mě bylo nejtěžší, naučit se upoutat tu pozornost a nějak si rozvrhnout práci. S těmi staršími dětmi už je to trošku lepší, tam ta pozornost vydrží déle, ale vždycky je každá zkouška jiná. Podle toho, jak děti přijdou unavené, naštvané ze školy, záleží také, jaké je mezi nimi rozpoložení a chemie.
Je v souboru dostatek dětí? Máte nějaký věkový limit?
Věkový limit nemáme, ale spíše letos opravdu nemáme ty nejmenší děti. Po každém festivale většinou přišlo 20 nových dětí mezi 4 až 6 lety, vloni jich přišlo pár. Během roku spíš děti odpadly, přišlo pár starších slečen. Pozoruji to od doby covidu, kdy přestaly fungovat jakékoliv kroužky. V Kostelci je na výběr velké množství kroužků, od fotbalu, tenisu a dalších sportovních aktivit, jazykových kurzů až po ZUŠ, kde hraní na nástroj s sebou nese také hodiny nauky, a zpěv ve sboru. Kroužky se dost často překrývají, takže je složité vše sladit. A potom víkendové soutěže a vystoupení, to je někdy logistická štvanice rodičů. Máme málo nejmenších dětí – do 6 let věku máme jen 6 dětí a o něco více dětí do 10 let. V září to budeme řešit náborem ve školkách a doufáme, že se hodně dětí najde, abychom měli malé pokračovatele. Také doufám, že se nám podaří ulovit pár starších chlapců, kteří by se hodili.
Taneční pásma jsou často společná pro všechny tanečníky bez rozdílu věku. Mladší odkoukávají od starších kroky, vzájemně si pomáhají, inspirují, učí se. Vzniká taková hezká chemie mezi dětmi.
Zaujalo mě to jméno souboru – Hadářek. Víte, z čeho to pochází a co znamená?
Náš kraj byl chudý, takže ve skoro každé chalupě byl dříve stav, na němž se tkalo plátno a prodávalo se kupcům. Jednou večer šel tkadlec od kupce (předtím se zastavil na posilněnou v hospodě) a v nůši měl pár neprodaných klubíček úzkých pláten. Jedno klubíčko se mu z nůše vykutálelo a rozmotalo se. Když se ohlédl, tak za sebou uviděl bílou dlouhou čáru. Polekal se, otočil se zpět a pelášil k hospodě s křikem: „Pomoc, had je mi v patách. Velký bílý had.“ Všichni z hospody se šli podívat, co se to děje, a se smíchem zjistili, co je ten strašný had. Tak vzniklo jméno Hadař.
„Podle zkušeností už poznám, jaká ta zkouška bude.“
Napadá mě, zda máte pracovní zkušenost práce s dětmi nebo jste z úplně z jiného oboru?
Mám 2 syny, ale žádnou zkušenost s prací s dětmi jsem neměla (nepočítám čekání na fotbalových, tenisových a florbalových trénincích). Pracuji jako nákupčí logistik. Na druhou stranu si myslím, že si umím poradit s organizací, když se organizuje zájezd nebo je potřeba něco někam odvézt a zařídit. Ty organizační schopnosti tam jsou a vždycky je kolem mě spousta lidí, kteří jsou ochotní pomoct. Stejně jako moje rodina. To je velká opora, která to se mnou takhle táhne, starší syn už tančení vzdal, ale ten mladší, kterému je 15, tak zdárně pokračuje dál a doufám, že ještě chvilku vydrží (smích).
Dříve pro mě byly zkoušky stres. Rozepsala jsem si třeba na stránku, co s dětmi budu dělat. Opravdu jsem to měla připravené a pak jsem propadala depresi, když jsme neprošli všechno ze seznamu. Teď už si přípravu nedělám. Vím, co bychom za tu jednu zkoušku měli udělat, ale upravuji to, třeba když přijde na zkoušku málo dětí nebo přijdou jenom holčičky nebo chlapečci. Podle zkušeností už poznám, jaká ta zkouška bude. Někdy místo zkoušení hrajeme jenom hry a další zkoušku nahradíme, co jsme promeškali. To funguje.
Jak se podle vás změnil přístup dětí k folkloru za tu dobu, co vedete Hadářek?
Menší děti, podle mě tak do 10 let, ty to berou jako zájmový kroužek. Vnímají, že je nějaký folklor a že to znamená dodržování tradic, ale úplně si s tím hlavu nelámou. Překvapuje mě, že současné děti neumí moc lidové písničky, ani ty základní, ani pro nejmenší děti, což je za mě velká škoda. Posun je tady u těch velkých, kteří vnímají, že folklor má nějaká pravidla, která se nesmí porušit. Vnímají, že musí být nějak oblečení, musí mít nějakou délku vlasů, třeba aby se děvčatům dal udělat culík nebo copánek. Samozřejmě nejsme Morava, kde je folklor stále živý, kdy se celá rodina obléká na svátek do kroje, babičky na mši, to tady není. My tady máme tu tradici asi 70 let a přiznávám, že folklor trošku ohýbáme, aby to děti bavilo, protože kdybychom striktně trvali na všech pravidlech, tak tady ty děti nemáme. Pokud by tu nebyly děti, tak tu nebudou písničky a všechno úplně zmizí. Za mě je lepší udělat menší ústupek. Například – starší děvčata nosí stále dívčí kroje, které odpovídají historickým záznamům. Jsou mnohem hezčí a nositelnější, než kroje pracovní a sváteční dospělých žen Hadaře. Hoši již nosí pracovní kroj dospělých a moc jim sluší.
Jak probíhá příprava na vystoupení?
Zkoušíme celý rok. Snažíme se průběžně opakovat to, co děti už umí, protože naše vystoupení mají různou minutáž. Když jedeme na vystoupení do jiného města, tak můžeme vystupovat hodinu a půl vcelku. Tady na místním festivale v Kostelci máme minutáž vystoupení maximálně 15 minut. Každý rok představíme nové pásmo vystoupení, jak malých dětí, tak těch starších, aby děti ukázaly, kam se za ten rok posunuly. Průběžně se snažíme tance pilovat celý rok a v týdnu kolem festivalu máme celotýdenní soustředění a řešíme detaily, aby bylo vystoupení opravdu na sto procent.
Kam všude se souborem jezdíte vystupovat?
Hodně jezdíme vystupovat do okolních měst. V České Skalici máme výbornou družbu s Muzeem Boženy Němcové, kde jsme pomohli obnovit naučný programu pro školy Za Barunkou do školy. Děti z Hadářku ukazují, jak probíhalo vyučování v době Boženy Němcové, kdy do českoskalické školy docházela. Každé školní skupině předvedou malou ukázku tanců, případně zapojí návštěvníky i do vystoupení. Každoročně se účastníme festivalu tady v Kostelci a pak objíždíme různé akce a místa v okolí. Byli jsme na mezinárodních dětských folklorních festivalech v Mariánských Lázních, ve Frýdku-Místku, na zájezdu v Chorvatsku, v Polském ve skanzenu, který je tady kousek od nás. Každým rokem reprezentujeme Východočeský kraj na Slavnosti dožínek v Praze. Letos si Mladý Hadař vytančil pozvání na mezinárodní festival do Makedonie a také pozvání na Slovensko.
Festivaly, na kterých vystupujete, si hledáte sami nebo vás organizátoři oslovují?
Slavnosti dožínek v Praze už máme domluvené dopředu, protože jsme se tam hodně líbili. Festivaly si jinak hledáme sami, když chceme někam dál nebo do zahraničí. Jinak už nás okolní města oslovují sama. Občas máme trošku problém, když je hodně nabitý kalendář, abychom to sladili hlavně s naší hudbou, která ještě vystupuje samostatně. Samozřejmě nejde vystupovat každý víkend dvakrát, protože děti mají mnohem více aktivit než jenom Hadářek, spousta jich chodí na fotbal, na tenis, do základní umělecké školy nebo na sborový zpěv. Vždycky si společně sedneme a řekneme, co je ta priorita, kam musí všechny děti, a pak jsou menší vystoupení, kde je užší sestava. Také nejde daleko jezdit s těmi menšími dětmi.
Máte nějaký festival nebo vystoupení, které pro vás bylo to nej v různých ohledech?
Pro mě je nej asi letošní festival tady, protože jak nám nejstarší děti dospěly, tak natrénovaly tance zaniklého souboru Hadaře. Zkoušely to necelé tři měsíce, za mě neuvěřitelně krátký čas. Když jsem jim na videu poprvé ukázala, co budou tančit, tak mně řekly, že jsem se zbláznila, že to opravdu nepůjde, že je to moc rychlé a složité, ale postupně jsme se prokousávali jednotlivými částmi choreografií a teď se dostali do té fáze, kdy za mnou po vystoupení přišli staří Hadaři a říkali, že to je prostě úžasné, že už to tady zase je, to je pro mě ta největší odměna. A taky to, že se to dětem letos povedlo. Za mě je každé vystoupení krásné, ale tohle je taková ta topka, že ty velký dokázaly něco, v co nevěřili, že to půjde. To je úžasné.
K tomu bych dodala, že hudba Hadaře nikdy nehrála bez not, vždycky byly pultky, na nich byla notová partitura, kolíčky, ale jak zafoukalo, tak noty odletěly a hudba přestávala hrát. Naše kapela Šmikuranda striktně dodržuje, že se hraje bez not, a všechno se letos učili zpaměti a měli na to také jen tři měsíce, navíc se scházeli jednou týdně. Ale říkali s úsměvem, že poprvé za naši dlouhou spolupráci se karta obrátila, že oni 11 let let chytali děti (když se opozdily v nástupu, přidala se mezihra, když nestíhaly, zpomalilo se tempo), ale letos to bylo naopak – oni se snažili stíhat děti (smích).
Máte nějakou nejoblíbenější lidovou písničku?
Nejoblíbenější nemůžu říct, protože bych každé další ublížila, takže u mě to je hrozně těžké. Mám jich hodně a pořád si zpívám. Pamatuju si, když jsme s rodiči jeli na Moravu na dovolenou, tenkrát mi mohlo být třeba 12 let a v autě jsme rádio neměli. Tak jsem od Kostelce na Moravu pořád zpívala a mamka mi pak říkala, že jsem ani jednu písničku neopakovala dvakrát (smích). Začalo to od mala a pořád ty písničky v tom srdci mám, nedám na lidovku dopustit, jak na českou, moravskou nebo slovenskou. Prostě ty lidovky jsou krásný, a když se pak moderně pojmou, jako to dělá třeba Čechomor, Hradišťan nebo i další, tak se z lidovky stane po úpravě moderní hit.
V té souvislosti mě napadá, zda existuje pro oblast Červeného Kostelce typický kroj?
Každá oblast tady má trošku ten kroj jiný. My jsme tady brána jako velmi chudá oblast, takže nějaké výšivky moc na krojích nemáme. I naše kroje červenokosteleckého Hadaře se liší od kroje hradeckého nebo pardubického, i soubor Horal z Vrchlabí má trošku jiný kroj. Je to zmapováno v muzejních depozitářích. Červenokostelecký Hadař měl dva druhy krojů – pracovní a sváteční. Šily se na základě zkoumání muzea a konzultovalo se to s ním. Dětské kroje jsou podobné krojům dospělých. Liší se víceméně barevným provedením a výšivkami. Základem dívčího pracovního kroje je: spodnička – kanafaska (delší šaty se silnějšími ramínky), bílá halenka s krátkým rukávem s červenými stužkami, dále pak mají děvčata sváteční kroj: spodnička malá, spodnička větší, barevná sukně, bílá zástěra, bílá halenka, šněrovačka. Chlapci nosí tříčtvrteční kalhoty světle nebo tmavě hnědé, podkolenky, starší hoši holiny, mladší nízké černé boty, bílou košili s dlouhým rukávem, vestu (vyšívanou), barevný šátek kolem krku. Když budou pokračovat dál a budou chtít, tak by mohli nosit trochu usedlejší dospělácké kroje, které zatím čekají ve skříních.
Z toho, co říkáte, cítím, že dáváte starším členům prostor vyjádřit svůj názor.
Já to mám ze své osobní zkušenosti, protože když jsme v 15 letech opravdu musely do toho dospěláckého souboru přejít a vzít si i ten dospělácký kroj, bylo nám to líto. Předtím jsme měly krásný dívčí kroj, za který jsme se nestyděly, třeba jsme si v 8. třídě šly v kroji i pro vysvědčení. Ale ty dospělácké kroje skryly rozdíl 15 let a náš věk tak v kroji nebyl vůbec vidět. Musely jsme mít drdoly a čepce, i když jsme byly neprovdané, jenže jako mladá děvčata jsme se chtěly samozřejmě líbit.
„Doufám, že si děti odnesou spoustu kamarádů na celý život.“
Co byste chtěla, aby si děti z působení v souboru odnesly do života?
Že je lidová písnička moc pěkná, že má v sobě krásné melodie a spoustu moudrosti, že se celý život točí okolo zdraví, lásky, rodiny a přátel. Současně doufám, že si děti odnesou spoustu kamarádů na celý život.
Poslední otázku dáváme všem našim hostům stejnou. Jaké místo v Královéhradeckém kraji máte nejraději a proč?
Červený Kostelec, protože jsem se tady narodila a nějak mi nejde odtud odejít. Takže i když jsem chvilku pracovala v Ústí nad Orlicí, snažila se studovat v Brně, tak jsem se sem potom stejně rychle vrátila. Nemám ráda velká města. Tady mám svoji rodinu, kamarády a známé. Krajina u nás je krásná.