Dominantou obce Markvartice je bezesporu kostel sv. Jiljí doložený již ve 14. století. Jeho současná podoba ze 2. poloviny 17. století v průběhu času značně utrpěla, proto se místní obyvatelé se rozhodli kostel získat do svého vlastnictví a z darů a dotací postupně obnovit. Po opravě márnice se začalo s obnovou kostela a zrekonstruovala se fasáda věže včetně kostelních hodin. V současné době se opravují kostelní varhany. Za stavební obnovu kostela získal místní spolek v roce 2022 Cenu památkové péče Královéhradeckého kraje.
Spolek „Přátelé Markvarticka“ stojí za obnovou kostela, a přestože původní záměr byl obnovit pouze markvartický kostel, v současné době se spolek stará i o místní roubenou stavbu. O spolku a obnově kostela bude povídat předseda spolku Petr Brabec.
Představil byste nám ve stručnosti vznik spolku a původní cíl?
Náš spolek vznikl v roce 2015 a byl založen pěti členy. V současné době má náš spolek členů třináct, a to s průměrným věkem přes 57 let. Náš spolek Přátelé Markvarticka z.s. si při svém založení dal do vínku, že svou činnost bude směřovat k ochraně kulturních památek, osvětě k zachování lidové architektury, zlepšení životního prostředí a občanské vybavenosti, a dále při podpoře rozvoje obce a krajiny v duchu zachování venkovského rázu.
Pokud je dominantou něco, co svým významem patří mezi kulturní památky (…) pak by bylo ostudou nás současných, abychom tento důkaz lidských schopností nezachovali i pro další generace.
Proč jste se rozhodli kostel zachránit?
Kostel je skutečnou dominantou obce. A pokud je dominantou něco, co svým významem patří mezi kulturní památky, co několik desetiletí nedůstojně chátrá, a co vy máte denně na očích a pokud je vám dáno a vnímáte v každém jeho „záhybu“ někdy až fascinující řemeslnou zručnost našich předků, pak by bylo ostudou nás současných, abychom tento důkaz lidských schopností nezachovali i pro další generace.
Přiblížíte čtenářům historii kostela?
Kostel se nachází na mírném ostrohu na východním okraji obce, na tomto místě stál pravděpodobně již ve 14. století, snad i dříve – což podporuje i zasvěcení svědci sv. Jiljí, který byl v té době ve velké oblibě. Původní stavba byla zřejmě ještě dřevěná. Jaký byl stavebně historický vývoj stavby kostela, nevíme. Současná stavba – upravena v barokním slohu, byla dle dochovaných záznamů vysvěcena v roce 1739. Od této doby stavba zůstala, až na drobné stavební úpravy, které ale nezasahovaly do celkové hmoty stavby, v původním stavu, a to i včetně mobiliáře.
V jakém stavu se kostel nacházel v době odkoupení?
Stavbu kostela je nutné chápat jako celek – tedy včetně stavby márnice a kamenného oplocení majícího ve větší části funkci opěrné zdi. Tento soubor staveb byl na obec převeden darovací smlouvou v roce 2011. Důvodem převodu byl zhoršující se stav jednotlivých staveb a zdálo se, že církev nemá velké možnosti tento stav změnit.
Často se říká „práce jako na kostele“, bylo tvrzení v tomto případě pravdivé?
Ano, ale asi v trochu jiném smyslu. Já toto rčení chápu jako odraz zkušeností z dob, kdy takto dominantní stavby byly stavěny – z dnešního pohledu téměř bez techniky, jak ji známe dnes a s větším dílem konstrukční rozmanitosti. Pro mě osobně toto rčení odpovídá dnešnímu stavu v administrativě a legislativě.
Jaké opravy byly nutné? Objevily se potíže během rekonstrukce? Nebo nějaká zajímavost?
Začínalo se u stavby márnice a přilehlé opěrné zdi. Zde již hrozilo celkové zborcení staveb. Takže celková a plná rekonstrukce konstrukcí. U kostela to bylo již „jednodušší“. Do konstrukcí s dlouhodobou životností se až tak moc nezasahovalo. Jednalo se spíše o nápravu zanedbané údržby – nové fasádní omítky, oplechování báně věže a podobně. A potíže? Ještě jsem se nesetkal se stavbou, kde by se nějaké potíže neobjevily. Zde se jednalo převážně o zkoordinování technických zásahů s legislativou – stavba je kulturní památkou. Takže se sluší poděkovat pracovníkům památkové péče za jejich trpělivost a odbornou pomoc při řešení těchto úskalí. Například v okamžiku, kdy jsme při rekonstrukci márnice zjistili, že se vlastně původně jednalo o kostnici a my museli vyřešit situaci, jak „naložit“ s ostatky několika tisíců jedinců. A právě s odbornou pomocí pracovníků památkové péče – snad alespoň tři jména: paní Mgr. Horáková, antropoložka, paní Mgr. Švábová z NPÚ Josefov a pan Mgr. Mezera z Městského úřadu v Jičíně, se problém podařilo vyřešit. A jak se to podařilo vyřešit, tak na to se k nám přijeďte podívat.
Jak se spolek dostal k opravám roubené stavby v obci?
Příběh je opět prostý. Tato nemovitost byla na prodej a našemu spolku se zdálo být vhodným řešením, aby ji obec zakoupila a posléze ji vrátila odpovídající podobu k původnímu stavu. Takže jsme tuto myšlenku u obce iniciovali a obec dnes tuto nemovitost vlastní. V současné době je panem Ing. arch. Tomášem Eflerem z ČVUT zpracované zaměření stávajícího stavu, stavba byla prohlášena za kulturní památku a probíhá „mravenčí snažení“ ke zpracování projektové dokumentace, přičemž to nejdůležitější, k čemu objekt bude sloužit, snad již máme vyřešené s tím, že bychom rádi šli cestou interaktivního využití.
Naším přáním je, aby se úcta a snad i obdiv k umu našich předků nevytratila.
Vaše snažení neuniklo odborné porotě ocenění Cena památkové péče a vítězství vám přineslo částku 50 tisíc korun. Použili jste částku na obnovu vámi spravovaných památek?
Padesát tisíc je krásné ocenění. Při opravě kostela, kdy se jedná o náklady v řádech desítek milionů, je však padesát tisíc kapkou. Je potřeba dobře zvážit, za co tuto částku utratit tak, aby přinesla i okamžitý viditelný výsledek, který nebude skrytý jako jehla v kupě sena. Pro nás je velmi důležité, aby i naši podporovatelé a příznivci mohli vidět nějaký hmatatelný výsledek, i když bude jen dílčí. A my jsme k takovému řešení ještě jednomyslně nedospěli.
Jak náročné je sladit dobrovolnickou činnost s prací a rodinným životem?
Pokud bych měl přímo odpovědět, pak v tomto není zásadní problém. Spolková činnost není povinnost, ale je založená na dobrovolnosti, a tím je i dáno, že každý člen spolku s určitým „omezením“ svého volného času je od počátku srozuměn a v žádném případě to nepovažuje za omezování svého času, nebo omezování svého okolí. I když pochopitelně ne vždy se může naplno věnovat spolkové činnosti tak, jak by sám chtěl. To, co se ale opravdu musí – jak říkáte sladit je, že každý z nás má jinou profesi. Jsme tedy profesně namícháni s tím, že nikdo z nás neměl žádnou zkušenost s opravou kulturní památky, respektive především s legislativou, která těmto opravám dosti striktně určuje omezující rámec možností. Toto úskalí úplně neplatí v mém případě – jsem profesí stavař, ale nic méně nám všem nezbývalo než se s touto problematikou začít blíže seznamovat, ne-li přímo, a to jak se říká za pochodu prokousávat“ a postupně ji více, či méně úspěšně vstřebávat. Je ale také poctivé přiznat, že díky odbornému okolí – nazveme ho obecně památkáři, získáváme i odbornější pohled na danou problematiku, a z toho i my sami máme dobrý pocit.
Jaké jsou plány spolku do budoucnosti? Chystáte se zachraňovat i další stavby?
Myslím, že by bylo nad možnosti našeho spolku začínat s něčím dalším, když současné stavby nejsou ještě dokončené. Navíc spolek sám o sobě žádnou nemovitost nevlastní. Při těchto všech opravách je pouze jakýmsi konzultantem pro obecní zastupitelstvo – potažmo obec, coby vlastníka nemovitostí. A my chápeme prostý fakt, že bez pomoci Královéhradeckého kraje a Ministerstva kultury ČR – prostřednictvím dotačních titulů, není ani obec naší velikosti schopna začínat další podobné projekty. To je asi obecný problém, a nejen malých obcí. Za sebe budu spokojen, pokud zajistíme alespoň řádnou údržbu všude tam, kde je to třeba. A naším přáním je, aby se úcta a snad i obdiv k umu našich předků nevytratila v „návalu“ našich každodenních starostí.