Knihovna ve Studnici patří mezi ta kouzelná místa, kde se čtení přirozeně prolíná s životem celé obce. O tom, jak se z malé a málo navštěvované knihovny stalo živé centrum setkávání dětí i dospělých, vypráví knihovnice, Míla Koncošová, která svou práci přijala téměř náhodou, ale dnes je to její životní poslání. V rozhovoru se dozvíte nejen o historii knihovny sídlící v bývalé tvrzi, ale také o radosti z dětských čtenářů, oblíbených knihách a o tom, co znamená být letošní knihovnou roku v Královéhradeckém kraji.
Jaká byla vaše cesta do role knihovnice právě v této obci? A jak dlouho tady pracujete?
V knihovně pracuji od roku 2017. Tehdy se mě naše paní místostarostka, dnes už starostka, zeptala, jestli bych nechtěla zkusit práci knihovnice. Bývalá knihovnice v té době pouze zaskakovala za svou studující dceru a návštěvnost knihovny nebyla příliš velká. Řekla jsem, že si to promyslím a přijdu se podívat. Netušila jsem ale, že při mé první „poznávací“ návštěvě mě kromě knihovnice budou čekat i dvě metodičky z Náchoda – a knihovna mi bude rovnou předána (smích). Ještě dnes se tomu trochu směju, ale jsem za to moc ráda. Současně pracuji i ve škole jako asistentka a vychovatelka ve školní družině, což mi velmi pomohlo přiblížit dětem svět knihovny. Díky spolupráci s kolegyněmi jsem mohla postupně oživit její chod, získávat nové zkušenosti a dnes je naše knihovna velkým čtenářským světem pro děti. Stala se pro mě nejen prací, ale i velkým koníčkem. Pocházím ze sousední vesnice Starkoč, kde s manželem bydlíme v rodinném domě. Mám ráda děti – sama mám tři dospělé dcery a tři vnučky. Ráda cestuji a mou velkou životní láskou je Francie a francouzština.
Jaká je historie budovy, v níž se knihovna nachází?
Naše knihovna sídlí v historické tvrzi uprostřed obce Studnice, jejíž název se odvozuje od studny s pramenitou vodou. Tvrz je poprvé zmiňována už roku 1438, kdy jejím majitelem byl Jan Straka z Nedabylic. V průběhu staletí několikrát změnila podobu – později byla přestavěna na faru a svého času zde působil i kněz a historik J. M. Ludvík. V roce 1975 tvrz odkoupila paní Jarmila Hassan Abdel Wahab, která se snažila vrátit stavbě její původní vzhled. Po rozsáhlé rekonstrukci se od roku 2000 stala sídlem obecního úřadu a také naší knihovny. V půdních prostorách dnes navíc funguje mateřské centrum Vydrýsek, které je hojně navštěvované maminkami s dětmi. Jsem ráda, že právě v tak výjimečném prostředí s bohatou historií mohou čtenáři nacházet nejen knihy, ale i místo k setkávání a společným zážitkům.
„Knihovna je ale také místem, kde se lidé rádi setkávají a povídají si, a to považuji za stejně důležité jako samotné čtení.“
Vnímáte, že se mění čtenářské návyky místních obyvatel a jakou roli podle vás knihovna v obci má?
Mám velkou radost, že do knihovny chodí hlavně děti. Dnešní generace má spoustu možností, jak trávit volný čas, a na knížky už tolik prostoru nezbývá. O to víc mě těší, když přijdou maminky s malými dětmi nebo školáci, kteří si nacházejí cestu k literatuře. Často pak právě děti přivedou i dospělé a ti v dnešní uspěchané a počítačové době znovu objevují kouzlo papírové knihy. Knihovna je ale také místem, kde se lidé rádi setkávají a povídají si, a to považuji za stejně důležité jako samotné čtení.
Která kniha si podle vás ve Studnici našla nejvíc čtenářů?
Ve Studnické knihovně je těžké vybrat jednu nejčtenější knihu, protože máme spoustu malých čtenářů. Mezi maminkami a dětmi jsou velmi oblíbené knížky Petra Horáčka, u starších dětí se zase často čte Deník malého poseroutky a právě na něm se mnozí kluci, kteří možná knihy obvykle nevyhledávají, opravdu rozečetli. U dospělých čtenářů, díky pravidelné obměně fondu, vedou současné knihy českých autorů, zejména Aleny Mornštajnové a detektivky od Michaely Klevisové. Ráda bych se také pochlubila, že ke konci loňského roku jsme měli možnost pokřtít knihu místního občana a kronikáře pana Jiřího Stacha o vesnici Starkoč od minulosti po dnešek. Tato kniha je pro nás velkou hrdostí, dnes už sice není tolik půjčovaná, protože si ji většina obyvatel pořídila, ale máme ji v knihovně jako cenný místní klenot.
Co právě teď čtete vy sama? Nebo máte nějakou oblíbenou knihu, kterou byste chtěla doporučit?
Ráda čtu cestopisné knihy a časopisy, hlavně o Francii, a také knihy s francouzskou tematikou, protože mě fascinují její kultura, historie a zajímavá místa. Díky autorovi Janu Šmídovi jsme měli možnost navštívit i méně známá zákoutí Francie, která nejsou běžně součástí turistických tras.
Kromě toho pravidelně čtu dětské knihy, protože mě baví je objevovat a mohu je pak doporučovat našim malým čtenářům. O prázdninách jsme s vnučkami přečetly Andulu od Patrika Hartla, což byla skvělá společná zkušenost, a nyní ji s radostí doporučuji dětem v knihovně. Ráda také vzpomínám na Radovanovy radovánky od Zdeňka Svěráka – tuto knihu jsme četli našim dcerám po večerech a často jsme se s manželem předháněli, kdo bude dětem číst. Právě teď mám rozečtenou knihu Já, Vincent od Jiřího Žáka, kterou jsem objevila v naší knihobudce Studničce. Kniha mě zaujala hned od začátku, protože nepopisuje Vincenta van Gogha jen jako slavného malíře, ale přibližuje jeho myšlenky, pocity a zápasy.
Máte také knihobudku?
Ano, máme. Loni v listopadu se u nás na návsi objevila knihobudka ze staré školní skříně, kterou jsme objevili na půdě. Pro děti to byla velká záhada, a tak jsme společně vymysleli i její jméno Studnička. Knihobudku jsme slavnostně otevřeli spolu s dětmi ze školní družiny. Popřáli jsme jí hodně čtenářů, vysvětlili si, jak taková knihobudka funguje, a na závěr jsme ji společně s paní starostkou i symbolicky zapili dětským šampaňským.
Studnička stojí na dobře dostupném místě, u cesty nedaleko školy a domu seniorů. Mám velkou radost, že se o ni sami od sebe začali starat právě paní z pečovatelského domu. V knihobudce je vždy pořádek, knížky jsou pěkně srovnané a je vidět, že plní přesně to, co jsme si přáli, spojuje lidi a šíří radost ze čtení.
Stalo se vám někdy, že jste díky práci v knihovně objevila knihu, která vám úplně změnila pohled na nějakou oblast?
Ano, občas se mi to stává. Například knihy, které jsem v mládí považovala za povinnou a někdy i „nenáviděnou“ četbu, mi dnes díky práci v knihovně otevírají úplně nové obzory. Když ke mně děti přijdou se seznamy povinné četby, objevuji nejen knihy, které jsem sama kdysi nechtěla číst, ale i nově navrhované tituly, které mě zaujmou. Hlavně tématika druhé světové války, například příběh Anny Frankové.
Knihovna dnes není pouze o půjčování knih, ale nabízí také různé programy a pořádá řadu akcí. Jaké to ve Studnici jsou?
Naše knihovna je dnes opravdu místem, které nabízí mnohem více než půjčování knih. Už čtvrtým rokem se pravidelně setkávají maminky s malými dětmi v rámci celostátního projektu Bookstart a za tu dobu se z těchto setkání stala pevná čtenářská parta, která se ráda zapojuje do připravovaných aktivit. Prvňáci ze základní školy jsou zapojeni do projektu Knížka pro prvňáčka, letos se těším na pátou skupinku dětí. Jednou měsíčně se scházíme, sleduji, jak se z nečtenářů stávají malí čtenáři a na konci školního roku slavnostně předáváme průkazky do knihovny spolu s první knihou. Sama jsem vždy zvědavá, jaké téma zvolíme a jaký program k němu připravíme. Pro dospělé čtenáře pořádáme oblíbené besedy – například s naším kronikářem panem Jiřím Stachem nebo cestovatelské besedy s panem Petrem Voldánem. Knihovna je také místem, kam si mnoho místních občanů chodí popovídat, setkat se s ostatními a strávit příjemný čas. Jeden z našich čtenářů je vášnivý fotograf přírody a okolí, který nám dává tipy na výlety a poskytuje své fotografie na výzdobu knihovny.
Co plánujete v knihovně v nejbližší době?
V nejbližší době se v knihovně těším hlavně na pokračování našich zavedených programů. S prvňáčky budeme pravidelně pracovat v rámci projektu Knížka pro prvňáčka, kde navazujeme na téma, kterému se děti věnují ve škole. Letos je to družinový projekt Zvířata ze ZOO, takže se budeme věnovat knížkám s příběhy zvířat, jejich poznávání a hrám se zvířátky. Na podzim nás čeká také vítání občánků, kde nové rodiče seznámíme s projektem, a věřím, že i díky tomu přibydou do knihovny noví čtenáři. Kromě toho mám možnost využít finance od Královéhradeckého kraje na pozvání hosta do knihovny, zatím však čekáme na potvrzení termínu. Knihovna spolupracuje také s obcí na dalších akcích, které se nekonají přímo v knihovně, například divadelních představeních či kulturních událostech.
„V loňském roce prošla knihovna modernizací a dnes je krásná, což návštěvníkům ještě více zpříjemňuje pobyt.“
Nyní v říjnu získala knihovna ocenění Knihovna roku Královéhradeckého kraje. Na základě čeho myslíte, že byla vybrána?
Z ocenění mám opravdu velkou radost a příjemně mě překvapilo. Setkání s hodnoticí komisí bylo velmi milé a povzbudivé. Schůzky se účastnila i naše paní starostka a kolegyně z náchodské knihovny, které mi při prezentaci knihovny dodávaly velkou odvahu. Myslím si, že z nás všech vyzařovalo propojení a hlavně dobrý pocit k tomu, co společně děláme, a právě to bylo podle mě patrné i členům komise. Naše knihovna má samozřejmě kouzlo také díky své poloze, nachází se v historické budově bývalé tvrze uprostřed obce, kde vládne přátelská a hravá atmosféra, plná dětí. V loňském roce prošla knihovna modernizací a dnes je krásná, což návštěvníkům ještě více zpříjemňuje pobyt. Myslím, že právě kombinace výjimečného prostředí, radosti dětí při čtení a našich aktivit přispěla k tomu, že knihovna ve Studnici byla vybrána jako Knihovna roku Královéhradeckého kraje.
Tradiční otázka, která je pro všechny stejná. Jaké místo v Královéhradeckém kraji máte nejraději a proč?
Ani na tuto otázku není snadné odpovědět a vybrat jen jedno místo, protože okolí Studnice nabízí spoustu krásných a zajímavých míst, zejména v přírodě. Přesto mi při přečtení otázky jako první naskočilo místo, kde se pravidelně zastavuji, když jedu navštívit svou vnučku do Červeného Kostelce. Je to kopec nad Zábrodím, odkud se při pěkném počasí otevírá nádherný výhled na Krkonoše a při otočení pohledu lze spatřit celé Orlické hory. Tyto chvíle mi dodávají klid a energii a zároveň mi připomínají, jak krásný kraj máme kolem sebe.