Od dubna letošního roku převzala Kateřina Kuthanová vedení vamberského muzea. V rozhovoru nám prozradila svou vizi a představu muzea jako moderní instituce. Plánuje místo otevřít široké veřejnosti a zejména mladým umělcům, kteří by zde mohli pravidelně vystavovat a pořádat workshopy.
Jak byste se čtenářům představila?
Žena, matka, manželka, historička umění, kurátorka, (nemám odvahu označit se za krajkářku), věčná studentka a milovnice zdejších Orlických hor. (smích)
Odkud pocházíte? Je vám oblast Orlických hor blízká?
Pocházím z Prahy, ale rodina mého otce pochází z Hradce Králové. Máme v kraji příbuzné a rodiče si pořídili chalupu v Orlických horách. Vyrůstala jsem zde a stále mě to sem táhne.
Přiblížíte nám svoji profesní kariéru?
Vystudovala jsem střední uměleckoprůmyslovou školu se zaměřením na paličkovanou a šitou krajku u Milči Eremiášové a poté dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následně jsem působila na zámku v Častolovicích jako kastelánka. Poté jsem působila jako kurátorka sochařství ve Sbírce umění 19. století v Národní galerii v Praze, kde jsem byla autorkou a kurátorkou několika výstavních projektů. Ale i pak jsem odborně spolupracovala s paní Dianou Sternbergovou. A nyní se snažím konečně dopsat disertaci na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze s tématem české a česko-německé malířky v nové recepci dějin umění 19. století, neboť mým velkým tématem jsou ženy výtvarnice.
To je krásné téma, ženy výtvarnice. Co vás k tomuto tématu přivedlo?
Touha vytahovat na světlo ty, jenž byly odkázány k zapomnění. Před více než dvaceti lety se u nás tímto tématem zabývalo pár odbornic, dnes je situace už daleko lepší. Začínala jsem s tématem českých malířek v 19. století. Postupně se ale v mém výzkumu začala objevovat a převyšovat německá jména žen. Tak jsem začala pod další vrstvou zapomnění nacházet česko-německé malířky, později sochařky a pak i architektky. Musela jsem tedy přejít k odkrývání další vrstvy zapomnění. Českým Němcům se dlouho také nikdo nevěnoval. Historii totiž píší vítězové. Ale bylo by dobré se s vlastní historií vyrovnat a pochopit ji.
Jakou pozornost myslíte, že ženy ve výtvarném oboru zaujímaly dříve a nyní?
Možná ji ženy v 19. století měly více než my dnes. Ony tehdy bořily hranice. A mnoha mužům se to nelíbilo, neboť jim rostla konkurence na uměleckém trhu. Ženy si musely vydobýt nejdříve místo na uměleckých školách a akademiích. To se jim dařilo skrze uměleckořemeslnou práci, která byla přece určena dobovým diskurzem ženám. A tak našly skulinku, jak proniknout do tehdejší vzdělávací infrastruktury a narušit ji. Vybudovaly místo pro profesionální výtvarnici. Dnes už je výtvarnice samozřejmostí, jen je třeba si uvědomit, že výtvarnice a jakákoliv jiná profese ženy je jen jednou z mnoha rolí, do které jsme my ženy postaveny. Myslím, že dnes je ale v profesionálním životě mnoho osvícených mužů, kteří si to v profesním životě uvědomují a berou to v potaz.
Co vás přivedlo do muzea ve Vamberku?
Muzeum krajky ve Vamberku mi umožňuje spojení a uplatnění profese historičky umění a osobní znalosti krajkářských technik. V nemalé míře též touha po návratu do milovaného kraje Orlických hor. A kde jinde než v muzeu ženské práce uplatnit své zaměření. A ukázat, jak důležitou roli sehrály ženy v uměleckořemeslném prostředí.
Představíte nám vizi, kterou přinášíte?
Česká republika, původně tedy Československo, bylo světově unikátní v postavení a vzniku moderní současné krajky. Celosvětově. Z rukodělných krajkářek se tu za první republiky zrodily krajkářky výtvarnice, které spolu s muži vytvářely podobu nového stylu, který reprezentoval nový stát. Československo bylo na svou dobu, ve srovnání s jinými evropskými státy, velmi otevřeno emancipaci žen. Linie moderních výtvarnic pracujících s fenoménem krajky se pak udržovala v Československu i za železnou oponou. Od nultých let ale upadá. Mým snem a vizí je pomoct tuto upadající linii obrodit skrze Bienále krajky, které se ve Vamberku koná vždy po dvou letech. Dále bych ráda obohatila muzeum o výstavy soudobých výtvarných umělců, kteří vycházejí anebo jinak participují na krajce. A v neposlední řadě bych zde ráda pořádala workshopy současných umělců přímo v muzeu.
Když se řekne Vamberk, většinou se lidem hned vybaví krajka. Jak s ní plánujete pracovat?
Ráda bych, aby se do budoucna zrodil nový fenomén. Když se řekne Vamberk, aby se většině lidí vybavilo Bienále krajky.
Potřebuji muzeum otevřít široké veřejnosti, a hlavně mladým lidem.
Jaké největší výzvy očekáváte ve své nové pozici a jak je plánujete překonat?
Potřebuji muzeum otevřít široké veřejnosti, a hlavně mladým lidem. Aby se přicházeli inspirovat výtvarnými díly i tradicí krajky, aby se z místa, kde se zastavil čas, stalo místo setkávání. Aby i místní lidé a školy přicházeli do muzea strávit čas obohacujícím způsobem.
Chcete obměnit stálé expozice?
Ano, plánuji obměnu a uspořádání stálé expozice na základě nových výzkumů. Musíme vykládat historii z dnešního pohledu. Z muzea se musí stát instituce odpovídající současným požadavkům na muzeum. Expozice musí být interaktivní, musí lákat i rodiny s dětmi, musí mít současnému náročnému divákovi co nabídnout. A především pochopit fenomén krajky.
Ráda bych v budoucnu zpřístupnila krásné sklepní prostory a v nich zřídila ateliéry pro doprovodné programy. Muzeum by si zasloužilo revitalizaci půvabné zahrady, vlastní kavárničku a vlastní obchod, odpočinkové a studijní zóny.
Plánujete už nějaké výstavy?
Ano, a paradoxně to na první pohled bude vypadat, že je to od krajky vzdáleno, ale není. Oslovila nás třebechovická firma ELLA-CS, s. r. o., která hledá krajkářky pro svou výrobu. Firma totiž vyrábí stenty do trávicího ústrojí, které vyvinula na základě paličkovacího stroje, který máme v muzeu. Ta univerzálnost krajkářského řemesla mě natolik uchvátila, že nyní domlouváme výstavu výrobků (stentů) u nás v Muzeu.
Přilákat mladé umělce, kteří by zde vystavovali.
Kam by se měla tato instituce v budoucnosti podle vás ubírat?
Muzeum musí navázat spolupráci s institucemi, v kterých se krajka ještě vyučuje. Přilákat mladé umělce, kteří by zde vystavovali, a kurátory, kteří vytvářejí textilní výstavy. Navázat styky s podobnými institucemi a s českými centry v zahraničí. Prezentovat jedinečnost českého krajkářského prostředí, v kterém vznikla tradice moderního výrazu krajky.
Co to bude znamenat pro návštěvníky?
Pevně doufám, že důvod, proč do Vamberka zavítat.
Jak plánujete udržet krok s moderními muzei v zahraničí?
Víte, vše záleží od peněz, potřebuji finanční podporu z Kraje ale i soukromé mecenáše. V našem kraji je velmi silný automobilový průmysl a je mi záhadou, proč zde tato spolupráce není navázána či s vambereckým podnikem vyrábějícím řetězy. Víte, oni vyrábějí řetězy z pevných materiálů, my z nití a drátků. Jinak Kraj mi zatím velmi vychází vstříc. Máme pracovní skupinu, která se pravidelně schází a probírá možnosti revitalizace muzea a jeho další směřování. Zásadní je ale přejít od myšlenek ke skutkům.
Jaká je vaše největší inspirace a motivace při práci?
Realizovat vizi, která přichází z naší pracovní skupiny. Uskutečnit sen.
Už jste si zde našla svůj oblíbený exponát?
Na letošním Bienále krajky mě velmi oslovila dvě díla. To jedno bylo osudové pro mě, neboť Světlana Pavlíčková přihlásila dílo Cesta zpět. Nesmírně poetické dílo, kde se volně navržený pruh krajky z lněných nití a zakončený železnými starými klíčky navíjí zpět na dřevěnou monumentální špulku, a to druhé přihlásili Markéta a Martin Tallerovi. Je to kombinace sochařského opracovaného pískovcového kamene tvarovaného do podoby vetřelce s aplikací zoomorfního tvaru krajky. Letos vyhrálo v Bienále a nyní už je součástí naší expozice.
Nedá nám se nezeptat, jestli umíte paličkovat nebo se věnujete nějaké ruční práci ve svém volném čase?
Ano, mám maturitu z paličkované krajky, ale musím se přiznat, že už jsem dlouho nepaličkovala. Natož abych se dostala k jiné uměleckořemeslné práci. Dostávám se akorát k ruční práci v domácnosti, která ještě není automatizovaná. (smích)
A poslední otázka, jaké místo v kraji máte nejraději a proč?
Prorubky. Malebná vesnička ke které vede nádherná stoletá lipová alej z podhůří i z hor. Místo mého dětství.