Pojďte s námi tentokrát do podzemí a objevte betonové krásky Náchodska. Pod tímto názvem se skrývá fascinující svět československého opevnění, které už více než 35 let pečlivě obnovuje a zpřístupňuje Klub vojenské historie Náchod. Klub byl za svou dlouholetou činnost oceněn prestižní cenou památkové péče Královéhradeckého kraje Hereditas Obligat.
Rozhovor odhaluje nejen technické a historické aspekty práce s opevněním, ale také osobní motivaci členů klubu, náročnost kombinace koníčku se soukromým a pracovním životem a důležitost zachování autentického historického dědictví. Předseda klubu zdůrazňuje význam tradice, hrdost na předky a snahu přiblížit návštěvníkům nejen samotné objekty, ale i kontext jejich vzniku a využití. Současně reflektuje i výzvy moderní doby.
Pojďme začít od začátku. V jakých podmínkách v roce 1986 klub vznikal a co bylo prvotním impulsem pro vznik?
Prvotně je třeba říci, že název Klub v roce 1986 nemohl nést. To zavánělo tehdy moc „prozápadně“, takže původně byl název Kroužek vojenské historie Náchod (dále KVH).
K počátkům KVH musíme však nahlédnout do klubového archivu. Činnost KVH zastřešoval 13. ZO Svazarm n.p. Tepna 01 Náchod. Členové museli být dokonce i prověřeni a schváleni OO VB v Náchodě. Ustanovující schůze KVH proběhla 21. ledna 1986, schválení KVH v rámci schůze 13. ZO Svazarm n.p. Tepna 01 Náchod se událo 7. února 1986 a první řádná schůze s volbou orgánů kroužku se uskutečnila 29. března 1986. KVH se zaměřoval na vojenskou historii s poměrně širokým záběrem (oproti dnešku). Prakticky se tak členové zabývali obdobím od roku 1866 až po 2. světovou válku. Zvláštní zaměření (a časté výpravy) bylo na čs. opevnění po celé republice, ale hlavně v náchodském regionu, které bylo doslova za domem.
Ono i jen studovat v našem archivu výběr objektu k rekonstrukci v roce 1989 je zajímavou záležitostí. Ve výběru bylo totiž objektů několik a každý člen měl jiný názor. Kdyby v minulosti bylo hlasováno dle současných pravidel (většinové hlasování), tak by žádný objekt nebyl vybrán. Rekonstruovat se začal objekt s největším počtem hlasů a byl to pěchotní srub N-S 82 Březinka (stačilo jen 8 hlasů z 25 možných). Dnes, s odstupem již více než 35 let, musím před zakládajícími členy smeknout a poděkovat za výběr – zvolili ten nejlepší možný objekt v širokém okolí.
Byl jste u vzniku klubu? Pokud ne, co vás motivovalo se do klubu přihlásit a věnovat se právě objektům československého opevnění?
Ne, nebyl. V době jeho vzniku jsem se teprve učil psát, číst a počítat (smích). Nicméně o pevnostech jsem v této době již měl přesto ponětí, protože rodinné výlety byly často do okolních lesů, kde opevnění stálo a my ho se zájmem prolézali. Takže pověstný háček už byl zaseknut a obdiv/tajemno (či jak to nazvat) k pevnostním stavbám jsem si nesl celé dětství. Na střední škole mě už však nebavilo jen čtení o pevnostech, chtěl jsem se aktivně podílet na rekonstrukci nějakého pevnostního objektu. Oslovil jsem tak tři organizace v ČR a vybral jsem si nakonec tu nejbližší – v Náchodě. Skončil jsem tak na pěchotním srubu N-S 82 Březinka. To byl podzim 1996 a od tohoto data jsem již nerozdílně spjat s KVH a v posledních 10 letech vykonávám i funkci předsedy.
V jakém stavu se objekty nacházely, když je klub začal v 80. letech přebírat? Jak vypadají dnes a o kolik z nich se staráte?
V 80. letech byly objekty poničené, „nepřístupné“ a zarostlé na loukách a v lesích. Vojenská správa se je sice snažila udržet uzavřené, aby se uvnitř nikomu nic nestalo (z původního vnitřního vybavení se tam samozřejmě nenacházelo téměř nic), ale vždy se nějaká díra po vytržené střílně či jiném pancéřovém prvku „náhodou“ objevila – zvědavost lidí byla vždy silnější. Při svitu baterky jste si tak mohli projít prázdný a poničený objekt, ale i tak to byl silný zážitek – desítky nic neříkajících místností, schody do „podzemí“, bujná představa o možném vybavení, tajemství spojené s nedostatkem informací, to vše vás nutilo neustále se k těmto stavbám vracet a snažit se nasát a zodpovědět tajemnou atmosféru pevností. Dnes už je pro mladé „bunkráky“ toto kouzlo naprosto nepochopitelné, protože za posledních 30 let vyšlo už o opevnění tolik publikací a nejrůznějších odborných studií, že není problém si nastudovat cokoliv. Vezmeme-li k tomu i dnes dostupný internet a sociální sítě, zjistíte toho o pevnostech neuvěřitelné množství informací včetně těch zahraničních.
V současné době se KVH stará už o 5 objektů. Ale začátky byly samozřejmě o hodně skromnější. Z objektů po válce zbyly jen prázdné ruiny, bez jakéhokoliv vojenského zájmu, takže jejich využití nebylo žádné. Navíc chyběly téměř jakékoliv informace o vybavení i pevnostech samotných. Byly to totiž „demokratické“ stavby první republiky, takže jejich propagace byla nevhodná. A archiv byl naprosto nepřístupný. Zájem a nějaké informace o pevnostech přišly až v 70. a 80. letech, a to díky odborné literatuře, kterou vydával průkopník čs. opevnění Ota Holub. Jako historik a činovník měl totiž vzácný přístup do archivu Ředitelství opevňovacích prací v Praze a mohl tak předat načerpané informace dychtivým čtenářům. Toto bylo pro spoustu lidí ten prvotní impulz ohledně zájmu o pevnosti.
Ale vrátím se zpět k našim objektům. V roce 1989 byl tedy vybrán pro rekonstrukci objekt N-S 82 Březinka. Rozhodnutí o první brigádě padlo na schůzi v dnes památný den 17. listopadu 1989, a hned druhý den se oficiálně proboural vchod do objektu – v tyto dny samozřejmě nikdo netušil, co se děje v Praze a jaký vliv to na celý národ bude mít. Prvotní brigády se hlavně zaměřily na vyklizení nahromaděného „bordelu“ a na zabezpečení objektu proti vniknutí cizích osob. Postupně se začaly shánět aspoň nějaké exponáty z té doby, aby se návštěvníkům mohlo něco ukázat (s provázením se začalo již v roce 1990). Postupem času se dařilo shánět menší či větší části dobového vybavení (některé jsou dodnes jedinými zachovalými kusy na světě!), takže muzeum na Březince začalo představovat „perlu“ na poli pevnostního muzejnictví.
Díky neustálému posunu a rekonstrukci objektu do původního stavu se stalo, že Březinka nám již začínala být malá – naše zázemí v ní již překáželo rozšiřování muzea. Proto na přelomu let 1996/1997 přišlo rozhodnutí zbudovat zázemí na sousedním objektu N-S 81 Lom. Díky jeho velikosti bylo rozhodnuto, že část objektu bude určena opět výstavním prostorům. V roce 2000 byl objekt při konání FortExpa slavnostně otevřen návštěvníkům. Dnes tak tvoří zázemí KVH a vnitřní expozice pro návštěvníky je věnována výstavbě těžkého opevnění, informacím o lehkém opevnění (kompletní seznámení, neboť v okolí Náchoda je kompletně zničeno) a osudům opevnění za okupace a po válce. Když se vyskytla šance získat další objekt N-S 84 Voda uprostřed údolí v Bělovsi, bylo rozhodnuto toho využít a vystavit uvnitř soukromé sbírky členů (uniformy, výstrojní součástky, zbraně, příslušenství, pevnostní exponáty aj.), které by jinak ležely bez efektu doma v krabicích. Expozice na tomto objektu se již tvořily v trendu nejnovějšího muzejnictví a snesou tak nejtvrdší srovnání s podobnými muzei v Evropě. Objekt se slavnostně otevřel v roce 2010. V této době jsme již naše objekty začali nazývat souhrnně jako Běloveský pevnostní skanzen. K němu patří ještě dva objekty – N-S 83 Lázně (využíván jako stavební depozitář) a N-S 79 Hrobka (poslední objekt v okolí, který nenese žádné rekonstrukční zásahy a vypadá přesně tak, jak ho zanechala německá armáda po válce). Nadneseně se dá říci, že nám tak patří objekty na celém západním svahu dobrošovského masivu.
Jak těžké je u objektů zachovat autenticitu, co se týká zachování vybavení nebo materiálů?
Neuvěřitelně těžké. Jak jsem již zmínil výše, dobové vybavení se prakticky nedochovalo, takže sehnat jakoukoliv dobovou věc je téměř zázrak. Březinka tak má tu čest ukázat několik „pevnostních zázraků“. Je až neuvěřitelné, kolik naprostých unikátů se nám za těch více než 35 let podařilo sehnat a vystavit na objektu. Díky tomu je Březinka i dnes stále brána za to nejlepší, co lze v oboru prvorepublikového opevnění v ČR vidět. A jsme na to samozřejmě patřičně hrdi. Díky vývoji techniky je ale dnes možné už spoustu věcí udělat v replikách, takže se na opevnění začínají objevovat zdařilé repliky čehokoliv. I my u věcí, které se nedochovaly, využíváme repliky od originálů nerozpoznatelných. Negativem však je jejich vysoká pořizovací hodnota a možnosti/schopnosti jejich výroby. Díky otevření elektronického archívu Ředitelství opevňovacích prací na stránkách VHA se vyrojily další pevnostní věci, které je potřeba do objektu dodělat. Takže je pořád na čem pracovat, aby se Březinka dostala do co nejpůvodnějšího stavu z konce třicátých let.
„Díky našemu maximálnímu úsilí o zachování dobovosti jsme pro památkáře spíše vzorem.“
Je nutné dělat kompromisy kvůli bezpečnosti, památkovým kontrolám, návštěvnickému a vašemu komfortu nebo se to daří skloubit?
Jak v čem. V elektrických rozvodech jsme vázáni současnou legislativou, takže tam nejde uhnout (i když aspoň dobový vzhled se snažíme zachovat), ale třeba na poli památkovém to máme bez problémů. Díky našemu maximálnímu úsilí o zachování dobovosti jsme pro památkáře spíše vzorem, jak by památková obnova měla probíhat. A díky vlastnictví více objektů máme i nadstandardní komfort v zázemí, bez nějž by rekonstrukce a obsluha našeho pevnostního skanzenu už nebyla vůbec myslitelná.
Musíme zmínit, že klub funguje na dobrovolnické bázi a vaši členové se obnově pevností věnují ve svém volném čase. Kolik členů dnes klub má?
V současné době má KVH 17 řádných a 9 přispívajících členů. K tomu je nutné připočíst nespočet kamarádů a fandů, kteří jsou ochotni nám přijet pomoci na brigádu či provázet návštěvníky. Bez nich bychom nebyli schopni mít v sezóně pravidelně otevřené 3 objekty a ještě mimo sezónu (zimní měsíce) vylepšovat naše expozice.
Jak klub funguje během roku?
U nás se rok dá rozdělit na dvě části – pracovní a prováděcí. Prováděcí je v období od začátku května do konce října. Tady musíme každou sobotu, státní svátek a o letních prázdninách denně zabezpečit otevření našich tří muzeálních objektů pro návštěvníky. K tomu je na den potřeba minimálně 4 průvodce, takže je někdy velmi náročné si mezi sebou tyto služby naplánovat. Naopak pracovní období začíná na začátku listopadu a končí na konci dubna. V tomto období jsme schopni provádět údržbu a rekonstrukci objektů a posouvat náš skanzen stále kupředu.
Nesmím opomenout, že i čtyřikrát do roka se setkáme na členských schůzích, kde se plánují nejrůznější akce, které KVH bude během roku realizovat či připravovat. Dále v dubnu, již deset let, konáme Velkou prováděcí akci, kdy návštěvníci procházejí s průvodcem po celý den všechny naše objekty (tady mimořádně i ty normálně veřejnosti nepřístupné). Obvykle se rovněž podaří svolat velkou jarní a podzimní brigádu, kde se nás sejde více, takže jsme schopni realizovat větší pracovní akce. A každý rok si také najdeme týden volna, kdy vyrazíme ve větším počtu na nějaký pevnostní systém v různých částech Evropy, abychom mohli poznávat a prozkoumávat opevnění v cizině.
„Spolehlivost a zodpovědnost není pro nás prázdné slovo.“
Jak třeba probíhá nábor nováčků? Je těžké v dnešní době oslovit mladou generaci, aby se zapojila?
Velmi těžko. Za posledních 20 let máme jednoho mladého člena, který to po pár návštěvách nevzdal. Ostatní se buď jen ozvali písemně, že nám chtějí pomoci, a poté už žádná reakce nepřišla nebo přijeli párkrát a potom už nic. Prostě tento koníček stojí čas. Na druhou stranu je nutné říci, že je těžké se k nám připojit, protože díky tomu, co jsme vybudovali, tak si jen tak někoho k sobě nepřipustíme a jsme velmi obezřetní. Už několikrát se nám to vyplatilo. Spolehlivost a zodpovědnost není pro nás prázdné slovo.
Jak náročně je skloubit práci, soukromý život a práci na pevnostech?
Tady, jako u každého koníčku, záleží, kolik času tomu chcete obětovat. Někdo přijede pomoci jednou za měsíc, někdo tomu věnuje většinu svého volného času. Za sebe mohu říci, že díky bunkrům už nemám téměř čas na ostatní koníčky. Prostě u mě se vše točí kolem činností KVH. Naštěstí mě rodina podporuje a děti si už zvykly, že tatínek je dost často na bunkrech. Bez této podpory bych tento koníček jen těžko mohl dělat.
Co vám dává největší smysl v této práci?
Zachovat a předat historické dědictví budoucím generacím. A že je na co být hrdý!
Za svoji dlouhodobou popularizaci opevnění klub v loňském roce získal ocenění památkové péče Královéhradeckého kraje Hereditas Obligat (Dědictví zavazuje). Jaký význam pro vás a klub ocenění má?
Zavazující. Obdrželi jsme ocenění za naši dlouholetou činnost, a tak bychom ji teď měli udržet a pokračovat.
Chcete prozradit na co využijete finanční částku, kterou jste získal na ocenění?
Samozřejmě na bunkry. Všichni to děláme jako koníček, takže veškeré finance končí v našich „betonových kráskách“.
Vnímáte v dnešní době vyšší nebo nižší zájem o tyto pevnosti?
Bohužel nižší. Jak s ohledem na zájem o prohlídky pevnostních muzeí, tak i s ohledem na mladé zájemce o tento koníček. Podíl na tom mají i další nová pevnostní muzea, které si ukousnout svou část „návštěvnického koláče“, která by na již zavedená pevnostní muzea přišla. Připočteme-li k tomu neustále se rozšiřující nabídku turistických cílů, pevnosti se dostávají do stagnace. Navíc se mění i vnímání návštěvníků, kdy jim stačí jen k místu dojít, nafotit, odškrtnout si cíl, ani nejít dovnitř (a netýká se jen pevnostních muzeí) a peníze raději spotřebovat jinak. Navíc dnešní mladá generace má své zájmy spojené převážně s telefonem či tabletem, kdy absence připojení k internetu je pro většinu téměř neřešitelným problémem. A asi nebude překvapení, že pod 2 metry železobetonu signál nenajdete.
Kdybyste měl říct jednu věc, kterou byste rád, aby si návštěvník po prohlídce vašich objektů odnesl, co by to bylo?
Hrdost na naše předky – co dokázali vybudovat a kam v té době ČSR ve světě patřila.
Jak vidíte budoucnost československého opevnění a vašeho klubu?
Naštěstí československé opevnění z pohraničních oblastí nezmizí, takže jeho odkaz bude provázet ještě spoustu generací. My se budeme snažit dál udržet objekty otevřené pro návštěvníky a seznamovat je tak s pohnutou historii ČSR a zároveň ukazovat vyspělost československého průmyslu, že tohle dokázal, za neuvěřitelně krátký čas, vybudovat a vybavit.
Jaké další projekty nebo cíle máte před sebou?
I když rekonstrukci objektu N-S 82 Březinka děláme přes 35 let, stále se najdou části, které nejsou v dobovém stavu. V současnosti doděláváme repliku druhé lafety pro těžký kulomet (originál se nikde nezachoval), chystáme se na kompletní obnovu vzduchotechniky dle archivních podkladů a chtěli bychom v okolí Březinky návštěvníkům představit i překážkový systém – přesně ve stavu, v jakém se v okolí objektů budoval. Vše je samozřejmě závislé na čase a i nezbytných finančních prostředcích.
Poslední otázku dáváme všem našim hostům. Jaké místo v Královéhradeckém kraji máte nejraději a proč?
Díky opevnění je těch míst několik, ale asi bych vyzvedl „bunkrovku“ (cestu zbudovanou díky výstavbě opevnění), prochází Jestřebími horami a je vhodná nejen pro pěší, ale i pro cyklisty. Je zde k vidění mnoho pevností, rozhleden a dech-beroucích výhledů. Z nepevnostní oblasti mám rád „pohádkovou atmosféru“ přehrady Les Království u Bílé Třemešné.