Divadlo Drak je jednou z nejvýraznějších kulturních značek nejen v Hradci Králové, ale i v celém Česku. Kombinuje poetiku loutkového divadla s moderními divadelními formami a vizuální imaginací, která oslovuje děti i dospělé. Divadlo tady překračuje hranice žánrů, jazyků i států. Je to prostor fantazie, setkávání a otevřeného dialogu.
Jak vést legendární scénu tak, aby byla současně věrná svým kořenům i otevřená novým směrům? Ředitel a dramaturg Tomáš Jarkovský v rozhovoru popisuje, jak s kolegy navazují na tradici Divadla Drak a zároveň ho budují jako moderní, mezinárodně uznávaný kulturní organismus s širokým záběrem, od inscenací přes výstavy až po kreativní vzdělávání. Mluví o odpovědnosti i radosti z vedení týmu, který táhne za jeden provaz, i o tom, proč je důležité, aby si diváci divadlo dotvářeli ve své hlavě.
Letos na jaře jste byl znovuzvolen ředitelem Divadla. Jakou cestou chcete divadlo dál vést?
Celý můj projekt je postavený na pokračování věcí, které jsme tu rozjeli. Protože když jsem se hlásil už před 6 lety, tak jsem s kolegy Bárou Kalinovou a Kubou Vašíčkem chtěl navázat na to, co tady vzniklo díky Elišce Finkové a Dominice Špalkové, které vedly divadlo s respektem k předchozí dlouholeté kontinuitě divadla a zároveň ho rozvíjely. Na jednu stranu proto dodržujeme návaznost na předchozí vedení, ale zároveň to divadlo nespí a pořád se vyvíjí a vznikají tady nové věci, jako jsou projekty kreativního vzdělávání, prohlubování mezinárodní spolupráce nebo komunitní akce pro rodiny s dětmi. Teď chceme více rozvíjet právě práci s rodinným publikem.
Zároveň nikdo netušil, že po třech měsících po mém prvním nástupu přijde covid. To nám ale nakonec umožnilo v relativním klidu některé věci víc připravit a domyslet. Byla to taková absurdní situace, protože zároveň to prověřování v praxi se posunulo o dva roky. Nicméně tím, že jsem už před nástupem do funkce s divadlem pravidelně spolupracoval jako tvůrce, tak jsem ho dobře znal a bylo tak snadnější se zorientovat.
Co je pro vás na práci ředitele nejtěžší a co vás naopak baví nejvíc?
Ona to asi primárně nemá být zábava, že (smích)? Čili to takhle úplně neposuzuju. Já jsem rád, že můžu pokračovat, protože to mi pořád dává smysl. Mám pocit, že se náš koncept a přístup nevyčerpal a má smysl v něm pokračovat, protože divadlo má kam růst a máme stále drive to někam dál posouvat a rozvíjet.
V jistém slova smyslu je privilegium tady pracovat a nejde jenom o tu značku. Především je tu hodně lidí, kteří jsou divadlu nezištně oddaní a je fajn jim vytvářet podmínky, aby mohli dělat to, co je naplňuje. Co je na tom zároveň dobrodružné, je šíře věcí a množství aktivit, která je výjimečně velká na velikost naší organizace. Nás je tady lehce přes 40 stálých zaměstnanců, ale náš záběr je široký a je to pestrá paleta, od samotné inscenační tvorby přes labyrint, kreativní vzdělávání, institut, festivaly až po podnikatelskou činnost, protože máme penzion. Takže tohle všechno zvládnout udržitelně i z hlediska fyzických sil lidí, co tady pracují, je zkrátka náročné.
Já jsem původní profesí dramaturg a scenárista. Když jsem nastupoval, tak jsem byl docela přesvědčený, že to divadlo dobře znám a že ho s podporou kolegů zvládnu směrovat obsahově. Co jsem se musel naučit, je ekonomické řízení. Myslel jsem si, že to pro mě bude nutné zlo, ale není to tak. Dneska to považuji za přirozenou a nedílnou součást toho úkolu, která úzce souvisí se všemi ostatními, dává mi stejný smysl a stejně mě naplňuje.
Máte možnost se věnovat ještě své profesi dramaturga a scenáristy?
Pravidelně se na tvorbě spolupodílím, ale máme samozřejmě uměleckého vedoucího a dramaturgyni, kteří jsou zodpovědní za inscenační tvorbu. Jako dramaturg nebo autor připravuji jednu inscenaci za rok a pracuji i v jiných divadlech, což je důležité pro další profesní rozvoj.
Nechybí vám to?
Nechybí, protože jsem s tvorbou nepřestal. A zároveň jsem se jí předchozích 10 let věnoval opravdu intenzivně, takže bylo docela na čase to omezit a získat zase jiný typ zkušeností. Samozřejmě pro moji pozici je dobře, abych byl stále s tvorbou v kontaktu, takže je to o hledání ideálního balancu. Někdy ho se ho daří nacházet snáz, někdy je to trochu boj.
„Primárně je důležité se dívat na potenciál lidí v divadle.“
Kde hledáte inspiraci pro další rozvoj divadla?
Primárně je důležité se dívat na potenciál lidí v divadle, protože když něco vytvoříme, tak je to samo o sobě inspirace pro další rozvoj. Potom jsme v asociaci profesionálních divadel a Hands on! asociaci dětských muzeí a galerií, kde máme příležitost dívat se, jak to dělají kolegové jinde, nejen v divadelních kruzích. Důležité je také dívat se přes humna, s čímž souvisejí mezinárodní spolupráce. Třeba naši partneři v aktuálním evropském projektu jsou pro nás moc zajímavou inspirací. Sami jezdíme na zahraniční festivaly. Tím, že máme určité renomé, tak jsme v diskuzi se spoustou lidí z celého světa. A určitě nesmím zapomenout na akademickou půdu, jako DAMU, AMU a hradeckou univerzitu. Poskytujeme taky prostor pro rezidence a pomáháme na svět i nezávislým projektům, a to je pro nás příležitost vidět, co se děje v téhle oblasti.
Divadlo Drak získalo mezinárodní certifikaci Domov vzdělávání pro 21. století. Co to pro divadlo a návštěvníky znamená?
Koncept certifikátu vytvořila Hands on! association, která sdružuje různé typy organizací po celém světě, které se věnují výstavnictví pro děti a mládež. Je tam například písecká Sladovna, ZOOM Kindermuseum ve Vídni, ale i obrovské instituce jako národní muzeum v Nizozemsku Rijksmuseum Amsterdam nebo třeba Slovenská národná galéria, která teď zažívá krušné časy, ale budovala skvělé edukační oddělení a neskutečně zajímavě ho rozvíjeli. Každopádně všechny členské organizace, ať jsou malé, či velké a jakkoli zaměřené, spojuje oddanost principu interaktivity a aktivní spoluúčasti diváka nebo návštěvníka na celém zážitku.
Certifikát má určitá kritéria, která je potřeba naplnit a dále je rozvíjet, aby o něj organizace nepřišla. My jsme dnes jedna ze tří organizací v Česku, která certifikaci získala. Vedle nás ji má Galerie Sladovna v Písku a Muzeum loutek v Plzni. Pro nás je to známka, že skupina lidí v té asociaci nám potvrzuje, že naše výstavy jsou rozvíjející a smysluplné. Je to prestižní ocenění, což se dá jistě využít jako komunikační nástroj, ale zároveň je to pro nás i platforma pro naši vlastní reflexi a evaluaci toho, o co se snažíme.
„Pro nás je klíčové, aby si naše inscenace byli vědomé svého diváka, což ale neznamená podbízet se mu.“
Jaký typ diváka si dnes podle vás nejvíc nachází cestu do Draku a jak se za poslední roky publikum proměnilo? Komunikují diváci více?
Rozhodně čím dál více komunikujeme my s diváky, protože nás jednak zajímá jejich zpětná vazba a si s nimi chceme tvořit partnerský vztah. Dnes máme program Pouť divadelní krajinou, což je myšlenkový koncept, který organizuje celou dramaturgii. Divák se do divadla dostane jako batole a jde s námi cestou až do dospělosti. My před něj postupně klademe různé divácké milníky a typy zážitků, které ho rozvíjí adekvátně k jeho věku.
Vaše inscenace často kombinují různé žánry a formy. Co je pro vás při tvorbě divadelního představení nejdůležitější?
Nesnažíme se být divadlo úplně pro každého. Pro nás je klíčové, aby si naše inscenace byly vědomé svého diváka, ale to neznamená podbízet se mu. Nechceme to divákům dělat snadné a zároveň ani nechceme inscenacemi nic kategorického tvrdit nebo jimi někoho poučovat. Snažíme se na naše diváky klást nároky ve smyslu aktivní participace, aby si svůj zážitek dotvořili sami, na základě své zkušenosti a svého vnímání. Je pro nás zkrátka důležité, aby ta tvorba s divákem komunikovala partnersky, obousměrně.
Máme tři hlavní inspirační zdroje. První je loutkářská tradice. Je tady know-how řemeslné tradice a loutkářských žánrů jako jsou třeba marionety, ke kterým se pravidelně vracíme a dáváme jim dnešní souvislosti. Druhý zdroj je obecně hnutí alternativního, experimentujícího a hledačského divadla. Velká část z nás jsou ostatně absolventi Katedry alternativního loutkového divadla. Vnímáme aktuální tendence, které se objevují, a pozorně je sledujeme. Jsme zkrátka otevření experimentu. Třetí inspirační zdroj jsou specifické divácké skupiny. To jsou na jedné straně teenageři a na druhé úplně nejmenší diváci. Obě tyto skupiny nás přirozeně nutí myslet nějak „out of the box“ a to pokládám za velmi zdravé, ba nezbytné.
„Náš ideální divák chce a přeje si, aby to divadlo na něj kladlo nějaké nároky a počítalo s jeho vlastní aktivitou.“
Co byste tedy chtěl, aby si diváci z návštěvy Divadla Drak odnesli, bez ohledu na věk?
Především chci, aby věděli, že jsou tady respektováni, že jsou pro nás partnery. A aby měli pocit, že to prostředí je k nim jednak vstřícné a jednak je pro ně inspirativní. S čímž souvisí i skutečnost, že ten zážitek tady není úplně zadarmo. Náš ideální divák chce a přeje si, aby to divadlo na něj kladlo nějaké nároky a počítalo s jeho vlastní aktivitou.
Jaká je podle vás role divadla v neformálním vzdělávání dětí a mladých lidí?
Pro nás je to už dávno nedílná součást naší činnosti. V tomhle jsme měli náskok, protože lektorské oddělení tady vzniklo v roce 2014, původně s jednou lektorkou na půl úvazku a dneska máme nastálo dvě lektorky a řadu další externích lektorek a lektorů, se kterými řešíme dílčí projekty.
Pro nás zážitek z divadla nezačíná zvednutím opony a nekončí jejím spuštěním. Máme připravený systém workshopů a metodické podpory, které pomáhají připravit na divácký zážitek a pak ho zase reflektovat. Máme dlouhodobé programy typu Drak+, což je cyklus všech programů, které máme pro náctileté publikum. V rámci něj běží například projekt Druhák, což je celoroční kontinuální cyklus pro několik tříd druhých ročníků středních škol. Nabízíme třeba také akreditovaný seminář pro pedagogy, který jim dává nástroje, jak rozvíjet diváckou gramotnost jejich žáků a studentů. Celé to vede k aktivnímu diváctví a rozvoji vnímavosti, empatie a schopnosti dávat si věci do souvislosti. A také k objevování vlastní kreativity.
Divadlo Drak má i interaktivní prostor Labyrint. Představíte ho čtenářům?
Labyrint je místo, kde v Draku bydlí kreativní vzdělávání, které realizujeme několika cestami. Jsou to zmiňované workshopy a práce na inscenační tvorbě, vedle ní pak máme výstavní program. V prvním patře je stálá instalace a o patro výš je každý rok nová výstava. Na začátku června jsme otevřeli novou výstavu Na jedné lodi, kterou připravil tým festivalu ilustrace a komiksu LUSTR. Obecně se prostřednictvím těchto krátkodobých výstav snažíme našim divákům otevírat ještě širší kontext a souvislosti s naší divadelní tvorbou, které by třeba na první pohled nemusely být zjevné. Aktuální výstava třeba souvisí jednak s výtvarným gestem jako vyjadřovacím prostředkem a jednak se spoluprací, protože je zaměřené na spolutvorbu a sdílení.
Vedle toho vykračujeme i mimo budovy. Postupně rozšiřujeme instalaci herních prvků před divadlem. Máme outdoorovou zážitkovou hru pro nejmenší Tajemství divadelních prázdnin, starší návštěvníci si zase můžou vyzkoušet audiowalk Haló, slyšíme se?. Zkrátka se různými cestami snažíme, aby ta instituce byla otevřená a aby svou aktivitou vykračovala do veřejného prostoru. Obrazně i doslova.
Na co se diváci mohou v nejbližší době v Draku těšit?
Za dva dny začíná festival Regiony. U nás v Draku proběhne za 8 dní kolem 80 akcí, ať už jde o samotná představení, workshopy, nebo koncerty. Ve všední dny hrajeme dopoledne především pro školy a rodiny s dětmi tu pak mohou trávit čas od časného odpoledne až do pozdního večera. Víkend jim pak patří v podstatě celý. Celý týden tu zase budeme mít oblíbeného řezbáře Matěje s jeho kolotočem a dalšími dřevěnými atrakcemi, každý den nabízíme různé dílny a další aktivity. Vedle toho i dospělému publiku nabízíme řadu inscenací, které se vymykají běžné české produkci a jsou mimořádně inspirativní. A především máme špičkový zahraniční program, který bych určitě vypíchnul, protože to jsou soubory a inscenace, které běžně diváci neuvidí a které slibují opravdu mimořádný zážitek.
Poslední otázka, kterou dáváme všem. Jaké místo v Královéhradeckém kraji máte nejraději a proč?
Je jich opravdu hodně, od Broumova přes Kuks, oboje hory, ale kdybych měl vybrat jenom jedno, tak je to Hradec a pravý břeh Labe. Já jsem dětství strávil v Labské kotlině a chodil jsem na Tyla na gympl a ten nový Hradec 20. a 30. let úplně miluju. Navíc mě vždycky bavila a zajímala architektura. Ale když jste z Hradce, tak nikdy nevíte, co je v tomhle případě příčina a co následek (smích).