Fotografie je skvělý způsob, jak zachytit atmosféru místa, vyprávět příběh krajiny nebo lidem přiblížit kulturní dědictví. Následující rozhovor nabízí pohled na fotografii z různých úhlů – nejen na výsledný obraz, ale i na samotnou práci člověka, který stojí za fotoaparátem. Ukazuje, jak se z původního koníčku může stát profese a zároveň nástroj pro popularizaci regionu, kultury i muzejní práce. Řeč bude také o proměnách fotografování v digitální době, o hledání nových cest, jak přiblížit muzeum veřejnosti, a o tom, proč jsou pro dnešního návštěvníka důležité především zážitky, příběhy a autentická místa.
Fotograf a marketingový pracovník Muzea Náchodska Tomáš Menec vypráví o své cestě od prvních pokusů s fotoaparátem až po profesionální spolupráci. Mluví o práci v muzeu, která ho naučila přemýšlet o komunikaci kultury z úplně jiné perspektivy, o projektech přibližujících historii širší veřejnosti i o místech, kam se s foťákem nejraději vrací.
Začněme od začátku. Jak ses dostal k fotografování?
Fotografování má u nás vlastně rodinnou tradici. Můj prastrýc byl profesionální fotograf, který působil hlavně tady v kraji. Publikoval i v knížkách o našem regionu – třeba o Babiččině údolí nebo o Hradci Králové. Nějakou dobu dokonce žil a fotil v Krkonoších. Takže jsem tím byl odmala tak trochu ovlivněný.
K samotnému focení jsem se ale naplno dostal až na vysoké škole, kde jsem v rámci bakalářského studia absolvoval předměty jako Základy audiovizuální tvorby a Fotografická technika. Tehdy jsem poprvé vzal do ruky zrcadlovku a zjistil, že to není jen o tom vytáhnout mobil a cvakat, jak jsme byli všichni zvyklí, ale že to má i svá pravidla. Učil nás tehdy kameraman z České televize, který nám hned na začátku řekl: „Přepněte si foťák do manuálu, jděte ven a foťte.“ Najednou z toho lezly úplně bílé, nebo naopak úplně černé fotky. Právě tam jsem si začal hrát s nastavením a objevoval, jak čas, clona a ISO ovlivňují výsledný snímek. Zaujalo mě to natolik, že jsem si ještě ten rok pořídil svůj vlastní první foťák a začal fotit.
Pamatuješ si moment, kdy jsi řekl, že je fotografie víc než jen tvůj koníček, že by ses tím chtěl i živit?
Zlomový okamžik přišel asi v roce 2022, kdy mě oslovili z Festivalu české filmové komedie, abych jim nafotil reportáž z festivalového týdne. Bylo to super, ale zároveň jsem cítil obrovský tlak. Focení festivalu jsem totiž přebíral po Michalu Fantovi, což je skvělý fotograf, který se každoročně umísťuje na předních příčkách v Czech Press Photo. Tehdy jsem si uvědomil, že tohle už je opravdu vážné a výsledek musí být na nějaké úrovni. Ale asi jsem nezklamal, protože spolupracujeme dodnes (smích). To byl ten moment, kdy se to celé začalo posouvat někam dál.
Byl pro tebe velký rozdíl odejít od focení přírody a začít fotit osobnosti na festivalu?
Je to tak. Festival je hlavně o lidech, takže to bylo něco úplně jiného. Znamenalo to velký výstup z komfortní zóny a zkoušení něčeho nového. Chtěl jsem se ale posouvat dál a neskutečně mě to chytlo. Velkou roli v tom hrál i tým kolem festivalu. I když patří k nejstarším u nás, není to obří akce a lidé, co ho dělají, jsou neuvěřitelní srdcaři. Zapadnout do takhle fungující party bylo super, je to pro mě neskutečná zkušenost.
Člověk tam navíc potkává filmové delegace a brzy zjistí, že to jsou úplně obyčejní lidé, kteří jsou rádi za přímý kontakt s divákem. Je na nich vidět obrovské nadšení. A platí to i pro návštěvníky – ti už dnes nechodí jen na filmy, ale za celkovým zážitkem. Berou to jako společenskou událost, ke které patří právě setkání s tvůrci i bohatý doprovodný program.
To zní skvěle. Kdy se festival koná?
Vždy je to v září, většinou třetí týden. Letos to konkrétně vychází na 13. až 19. září. Je to pro mě vždycky dost náročný týden, protože jsem v kině v podstatě od rána do večera, ale je to zkrátka skvělé (smích).
Máš na focení nějaké téma nebo místo, ke kterému se opakovaně vracíš z nějakého důvodu?
Náš region má podle mě úplně všechno – krásnou přírodu i spoustu památek. Člověk může vyrazit a objevovat různá místa, ať má zrovna náladu na cokoliv. Na focení je to tu úžasné, ať už padne mlha, nebo je krásně jasno. Obecně mám náš kraj moc rád, ale poslední dobou mě to táhne hlavně do Krkonoš.
Trošku to souvisí s tou naší rodinnou historií. Můj prastrýc, fotograf Zdeněk Menec, totiž dost dlouhou dobu žil ve Špindlerově Mlýně. Už jako malý jsem do Krkonoš s rodiči pravidelně jezdil, i když na druhou stranu hor. Teď, posledních asi pět let, se ale do Špindlu vracím čím dál víc. Mám to tam prochozené křížem krážem, jezdím tam v každém ročním období a je mi tam zkrátka dobře.
Dokonce mám v hlavě takový projekt – chtěl bych prastrýcovy staré fotky nafotit ze stejných míst v dnešní době a výhledově z toho udělat třeba výstavu nebo tak něco. Postupně na tom pracuju, tak uvidíme, jestli to někdy klapne nebo jestli to bude takový ten šuplíkový projekt (smích).
Sám jsi už výstavu fotografií měl?
Jednu výstavu už jsem měl tady v Malých Lázních v Náchodě. Na příští rok se rýsuje něco dalšího, tak uvidíme, jak to nakonec klapne. Mělo by to být nejspíš v Polici nad Metují.
Chceš prozradit o čem bude?
To asi zatím úplně nemůžu (smích).
Dobře, necháme se překvapit. Ještě bych se vrátila k těm Krkonošům. Je tam ještě něco, co tě tam táhne? Ať už jsou to památky, nebo příroda?
Je to asi hlavně ta příroda. Chození po horách beru jako takovou formu terapie. Člověk se tam dokáže úplně odstřihnout od uspěchaného světa, vypnout hlavu a užívat si jenom daný okamžik. Mám to tak zkrátka nastavené, hory miluju, ať už tady v Čechách, nebo v zahraničí. V přírodě dokážu absolutně vypustit všední starosti. A co si budeme povídat, v marketingu člověku mozek pořád nějakým způsobem šrotuje a umět vypnout je docela náročné. Takže jsem hrozně rád, že mám jako únik právě přírodu a hory.
Co bys chtěl, aby lidé při pohledu na tvoji fotografii viděli?
Každou fotku mám spojenou s nějakým zážitkem a emocí. Když se na ty snímky pak zpětně podívám, přesně si vybavím, jak jsem se tehdy cítil. Přenést tohle na diváka je za mě ta hlavní meta.
Ne vždycky se to samozřejmě povede vyjádřit jen samotným obrazem. A v tom je skvělá dnešní doba – fotku můžeme doprovodit příběhem a ten širší kontext lidem trochu přiblížit textem. Na člověka to pak dýchne zase úplně jinak. Kdybych to tedy měl shrnout, chci předat emoci a ukázat, že u nás v Královéhradeckém kraji je prostě krásně a pořád je tu co objevovat.
Pojďme se podívat na tvoji práci. Je možné říct, že tě fotografie přivedla i do muzea?
Dá se to tak říct. Vystudoval jsem sice obor Prezentace a ochrana kulturního dědictví, ale pak jsem se pohyboval spíš v cestovním ruchu. Když jsem zjistil, že muzeum vypsalo výběrové řízení na pozici PR a marketingu, řekl jsem si, že by mě to bavilo. Krásně se v tom totiž propojilo to, co jsem studoval, s mým největším koníčkem. Zkusil jsem se přihlásit a ono to vyšlo.
Práce v muzeu je pro mě zatím asi ta vůbec největší škola. Je to kulturní instituce s omezeným rozpočtem a ten na marketing je úplně minimální. Člověk tak musí neustále hledat nové cesty a způsoby, jak muzeum „prodat“ veřejnosti. Neustále se učím nové věci. Třeba hned dva měsíce po nástupu jsem dostal za úkol vymyslet, jak udělat náš nový web.
A nikdy předtím jsi ho nespravoval?
V životě jsem předtím s webařinou nepřišel do styku, takže to pro mě byla obrovská škola. Našel jsem si tehdy kreativce Marka Chaloupku z Jaroměře a začali jsme na tom pracovat spolu. Hodně mě naučilo už jen to, jak o celém procesu přemýšlet. Marek je obrovský talent a na web se díval z perspektivy webaře, ale hlavně i očima návštěvníka. Vedli jsme dlouhé debaty o tom, co udělat jinak a jak lidem procházení stránek co nejvíc zjednodušit. Myslím, že se nám to nakonec povedlo, i ta zpětná vazba je super, z čehož mám velkou radost. Celé mě to posunulo natolik, že jsem pak weby začal dělat i pro další klienty. To, co jsem se díky muzeu naučil, je zkrátka neskutečné a jsem za to hrozně rád.
Můžu potvrdit, že ten web je opravdu hezký a přehledný. Říkáš, že ses musel a stále musíš učit něco nového. Co tě nejvíc překvapilo na té pozici, když jsi začal?
Když jsem do muzea nastupoval, vnímal jsem to hodně jako člověk zvenku. Jakmile jste ale uvnitř, zjistíte, že nestačí propagovat jen samotné pobočky, protože je tu spousta dalších zajímavých věcí. Ať už jde o sbírky, proces restaurování a konzervování, nebo třeba muzejní knihovnu, o které jsem předtím neměl vůbec tušení. Ta škála témat, která musím veřejnosti předávat, je obrovsky široká.
Je proto potřeba dobře si poskládat harmonogram. Obsahu by bylo hodně, i kdybychom měli jedinou expozici, my máme ale poboček hned osm. Mediaplán se tak musí vymyslet tak, aby dával smysl, abychom se netočili jen na jednom tématu a zvládli odkomunikovat všechno, co muzeum dělá. Vlastně mě docela překvapilo, jak moc je to náročné. Ale doufám, že se nám to v rámci možností daří, i když je pořád co vychytávat a posouvat.
Co myslíš, že je při komunikaci muzea nejtěžší?
Určitě už zmíněná široká paleta témat. A pak také najít balanc – aby naše výstupy bavily veřejnost, ale zároveň s nimi souzněli i sami zaměstnanci muzea. Muzea jsou totiž už ze své podstaty poměrně konzervativní prostředí. Přesvědčit kolegy, že věci budeme dělat jinak a posouvat je novým směrem, bývá občas náročné.
Naštěstí máme velmi otevřené vedení, které nám v marketingu dává prostor a můžeme se na něj spolehnout. Velkou oporou pro spoustu věcí nejen v marketingu je zástupce ředitele a vedoucí oddělení expozic Honza Tůma, který důležitost moderní komunikace vnímá. A taky jsem moc rád, že se nedávno vrátila Andrea Špačková. Jí jde totiž ta „interní komunikace“ napříč muzeem o něco líp než mně, takže se můžeme skvěle doplňovat a opřít se o sebe.
Takže jste si to rozdělili tak, že ty budeš komunikovat s veřejností a Andrea v rámci muzea?
To úplně ne, s veřejností komunikujeme oba. Andrea má teď na starosti komunikaci Pevnosti Dobrošov, protože je to naše největší pobočka a dává smysl, aby její propagace fungovala trochu samostatně. Samozřejmě o ní budeme informovat i na celomuzejních kanálech, ale Dobrošov zkrátka nabízí mnohem širší prostor.
Andrea mě navíc občas popostrčí, abych některé věci víc řešil i směrem dovnitř muzea. Mně to dřív tolik nedocházelo a v tom se teď skvěle doplňujeme. Často jsem si totiž myslel, že jsou naše kroky jasné a že kolegové zkrátka ty finální výstupy vidí. Jenže oni ty plány chtějí slyšet i přímo od člověka, který má propagaci na starosti. I samotné domlouvání, co a jak budeme tvořit, teď funguje úplně jinak. Víc o nápadech předem mluvíme a výsledky jsou pak o dost lepší.
Rozumím. Když si to shrnu, co všechno tvoje práce zahrnuje – jsou to tiskové zprávy a výstupy do médií všeobecně, fotografování, možná i přímo zasahuješ do obsahu některých výstav, komunikace směrem ven a dovnitř. To je docela hodně pozic, zejména když má muzeum osm poboček. Jak to stíháš, Tome?
Je to hodně náročné. Letos jsem si to navíc ještě trochu zkomplikoval tím, že jsem v muzeu přešel na externí spolupráci. Potřeboval jsem totiž svůj čas skloubit s dalšími projekty – starám se teď i o marketing destinační společnosti Kladské pomezí, dělám šéfredaktora turistického časopisu a mám několik dalších menších spoluprací.
Zorganizoval jsem si to tak, že když jsem fyzicky v muzeu, trávím většinu času s kolegy a domlouváme se na všem, co je potřeba udělat. Samotné texty a mediální výstupy si pak chystám na home officu nebo po večerech, protože jsem zjistil, že se tak daleko líp soustředím. Jsem zkrátka spíš noční tvor, ale k tomu jsem si taky musel postupně dojít. Nejdřív jsem zkoušel chodit do práce hodně brzy ráno a všechno natlačit do dopoledne, ale zjistil jsem, že to není úplně ono. Naštěstí se mi podařilo zapojit do svého workflow efektivní nástroje, včetně umělé inteligence, a celou práci si zjednodušit tak, aby to všechno dobře fungovalo.
Většina lidí zná muzeum primárně ze školních let. Jak se snažíte o to, aby muzeum nebylo vnímáno jenom jako povinná školní zastávka?
Je to běh na dlouhou trať, který nevyřešíme za rok nebo za dva. Podle mě to ale začíná už právě u dětí. Dřív se edukační programy dělaly stylem, že třída přišla, dostala suchý výklad a nic víc. My se to momentálně snažíme dělat jinak, aby si žáci z návštěvy odnesli opravdový zážitek. Naše edukátorka připravila široké spektrum témat, od mateřských až po střední školy. Funguje to tak, že ten interaktivní program do velké míry utvářejí samy děti, a to se nám neskutečně osvědčilo. Děti, které k nám přijdou se školou, se pak často vracejí i s rodiči. To je podle mě úplně ta nejlepší vizitka, protože dospělí najednou vidí to dětské nadšení a rovnou se seznámí s naším programem.
Potom je skvělé pozorovat publikum i na našich akcích. Lidé zjišťují, že muzeum dávno není jen o statických expozicích. Odnášejí si zážitky a rádi se vracejí. Myslím, že se nám zkrátka daří ukazovat, že muzeum už není jen ta povinná zastávka během studia.
Ten zážitkový prvek se snažíme více přenést i do samotných expozic. Zatím jich máme většinu v tradičních formátech, ale rád dávám za příklad to, co se povedlo v Klášteře v Polici nad Metují. Máme tam dvě moderní audiovizuální expozice zaměřené na historii Policka, potažmo celého Náchodska, a lidovou zbožnost. Návštěvník přijde do temné místnosti, poslouchá vyprávění z historie a předměty se před ním postupně odkrývají pomocí světel.
Myslím si, že z toho si člověk odnese mnohem víc, než kdyby procházel dvě patra klasických vitrín, i kdyby byly sebelíp faktograficky zpracované. Tady najednou vidí, jak se proměňovala krajina, pochopí, proč se města zakládala právě tam, kde jsou, proč tudy prošla prusko-rakouská válka nebo čím bylo to místo strategicky důležité. Přesně to je trend, kterým by se mělo muzejnictví v dnešní době ubírat – oslovit současné publikum skrze silný zážitek.
Jak na tuto výstavu v Polici reagují návštěvníci?
Máme na to opravdu skvělé ohlasy, návštěvníci totiž takovou formu většinou vůbec nečekají. Musím ale přiznat, že se tahle expozice docela špatně propaguje. Když totiž zveřejním fotku, je to vlastně jen tmavá místnost, kde něco různě svítí. Jakmile ale lidé přijdou osobně a nechají na sebe to místo i samotné audio působit, jsou nadšení.
Zatím jsem se snad nesetkal s jedinou negativní reakcí. Je to asi i tím, že do muzea obecně nechodí lidé, kteří by měli potřebu něco „hejtovat“, ale spíš opravdoví zájemci a nadšenci. Expozice v Polici navíc skvěle těží ze své lokality. Podařilo se nám přilákat i turisty, kteří by k nám normálně možná ani nezašli. Když je třeba ošklivé počasí a lidé nemůžou vyrazit do skal, mají možnost navštívit něco moderního v krásné historické budově. Nechodí tam tedy jenom klasičtí milovníci historie, to publikum je opravdu široké.
Musím přiznat, že mě vaše propagace baví. Líbí se mi třeba váš projekt Muzejní kufřík. Můžeš ho prosím pro čtenáře přiblížit?
Tenhle projekt vznikl asi před dvěma lety. Přišla s ním naše edukátorka Káťa Šichanová a za mě to byl fakt skvělý nápad. Cílem bylo propojit naše muzejní expozice s centry měst, ve kterých působíme. Zároveň jsme se ale chtěli vyhnout vytváření dalších mobilních aplikací, aby návštěvníci nekoukali celou dobu jen do telefonu. Chtěli jsme zkrátka něco fyzického. Káťa proto přišla s nápadem na Muzejní kufřík, který si dnes zájemci můžou bezplatně půjčit v Náchodě, Hronově i Polici nad Metují.
Program většinou začíná úvodem přímo v expozici a pak lidi s kufříkem vyšleme do ulic. Cestou je provází audio nahrávka s jedním z vypravěčů. V Náchodě je to loupeživý rytíř Jan Kolda ze Žampachu, v Hronově Alois Jirásek a v Polici nad Metují opat Jan Chotovský z Chotova. Všechno to jsou skutečné historické postavy, které se s danými místy pojí. Vypravěč návštěvníky provede po místech spojených s historií, kterých by si normálně asi jen tak nevšimli.
Během procházky plní různé úkoly a mají k dispozici pracovní sešit, který si pak můžou odnést. Cílem je vyluštit tajenku. Hra je nakonec dovede zpátky do muzea, kde na ně na určeném místě čeká schovaná malá truhlička s odměnou.
Máme na to velice dobrou zpětnou vazbu. Audio je v kufříku přímo zabudované, a kdyby náhodou stávkovalo, jsou uvnitř pro jistotu i QR kódy, přes které si nahrávku načtou do mobilu. Takže to s přehledem zvládají i babičky, které vyrazí s vnoučaty (smích).
„Péči o nehmotné dědictví totiž vnímáme jako jeden z důležitých úkolů muzea.“
S pozicí propagace muzea se pojí i vizuální styl. Jak s ním muzeum pracuje?
Snažíme se, aby naše propagace vypadala konzistentně. Máme grafický manuál z roku 2018, u kterého už jsme ale narazili na určité limity. Chceme dodržovat jednotný styl, ale momentálně jsme ve fázi, kdy některé věci trochu měníme a upravujeme. Chceme, aby to odpovídalo dnešní době, dobře se nám s tím pracovalo, ale zároveň aby všichni zaměstnanci, kteří s vizuálem přijdou do styku, měli jasnou oporu.
Máme pestré logo ze sytých barev. Občas jsem se setkával s tím, že lidé nechápali, co přesně symbolizuje, ale mně přijde hrozně zajímavé, jak nad ním autorka tenkrát přemýšlela. Je to taková hvězdička složená ze čtyř stejných prvků, které se liší jen barvou. Když se na to člověk zaměří, zjistí, že ty prvky jsou vlastně brány – brány do muzea a do čtyř obcí, ve kterých působíme. Červená je pro Náchod, zelená pro Dobrošov, modrá pro Hronov a oranžová pro Polici nad Metují. K jednotlivým pobočkám navíc vznikly jednoduché piktogramy právě v barvách těchto měst. Zároveň je na nich vždycky to, co danou pobočku nejvíc reprezentuje. Pro Pevnost Dobrošov je to silueta nejznámějšího srubu Zelený, pro Jiráskův rodný domek zase pero. S tímhle vším se v komunikaci snažíme pracovat.
Za mě je zásadní, aby návštěvníci na první pohled poznali, že jde o naši akci. Už jsem ale trochu ustoupil od toho, že by na všem muselo být nutně obrovské logo. Občas je dobré ho naopak trochu upozadit. Jde spíš o to udržet stejný vizuální styl. Návštěvník, který nás zná, to pozná hned. Ale nový člověk, který o nás zatím nic neví, se nenechá odradit případným předsudkem, že „je to jenom muzeum“. Vidím, že přesně takhle to funguje v zahraničí, třeba ve Finsku, což je pro mě velká inspirace.
Navíc teď děláme i nové formáty akcí, které tu dřív nebyly, takže o nich musíme i jinak komunikovat. Někdy se lidé až na samotné akci dozvědí, že ji vlastně pořádá muzeum. Takhle to máme třeba u projektu Živoucí pomezí. Ten se odehrává úplně mimo muzejní objekty, ale úzce navazuje na naši činnost. Na letošní rok plánujeme třeba tematické procházky na Ostaši nebo u Zdoňova, kde chceme otevírat regionální témata. Péči o nehmotné dědictví totiž vnímáme jako jeden z důležitých úkolů muzea.
Přemýšlíš při focení už dopředu nad tím, jak bude snímek fungovat na sociálních sítích?
V dnešní době už je asi potřeba to brát v potaz. Když fotím pro klienta, vždycky se snažím představit si, jak bych s fotkou následně pracoval já sám – na jakou síť by šla, jestli se použije i na web, do tištěného materiálu… Většinou se proto snažím fotit scénu na šířku i na výšku, aby byl výsledek co nejuniverzálnější. Zároveň už při mačkání spouště řeším kompozici pro případnou další grafickou práci. Schválně třeba nechám víc prázdného prostoru na nebi, aby se tam pak daly dobře vložit textové informace.
Mám pocit, že nás k tomu dnešní doba zkrátka trochu tlačí. I během samotných úprav pak člověk zvažuje barevnost podle toho, co zrovna na internetu funguje. Dost často tak dělám dvě různé varianty. Vím totiž, že na sociálních sítích jsou momentálně trendy spíš tlumenější, méně saturované fotky stažené trochu do hněda. To by ale vůbec nefungovalo na tištěných propagačních materiálech, kde zkrátka prodává zelená a modrá. Člověk to má zkrátka pořád v hlavě, je to asi už trošku profesní deformace (smích).
Nezmizí tím pak kouzlo toho okamžiku a záběru?
To je dobrá otázka. Mám to nastavené tak, že když někam jdu fotit, nejdřív si prohlédnu okolí. Sice už přemýšlím, jestli ten záběr budu chtít někam sdílet, a v hlavě se mi skládá kompozice, ale foťák beru do ruky až ve chvíli, kdy si ten okamžik opravdu prožiju. Až potom začnu fotit.
Občas se mi to ale trošku vymstí. Když jsem byl naposledy ve Vysokých Tatrách, přesně takhle jsem se rozhlížel a kochal se. Foťák jsem měl ještě připnutý na batohu, ne v ruce. A najednou kousek přede mnou přeběhl kamzík. Jasně, hned mi blesklo hlavou, že kdybych ho vyfotil, měl bych krásnou vzpomínku. Ale to kouzlo daného okamžiku bylo zkrátka silnější.
Máme tady poslední otázku, na kterou se ptáme úplně všech. Jaké místo máš v Královéhradeckém kraji nejraději a proč?
V poslední době jsou to hlavně Krkonoše a okolí Špindlerova Mlýna, kam se vracím hrozně rád. Baví mě tam snad všechny turistické trasy, dají se totiž procházet v jakémkoliv ročním období. Mám pocit, že se tam pokaždé dá objevit něco nového a člověk si to zkrátka užije. Roli v tom určitě hraje i ta naše rodinná historie.
Když to vezmu blíž z regionu, mám moc rád Ratibořice a Babiččino údolí. K tomuhle místu jsem si ale musel vztah postupně vybudovat. Pamatuju si, že jako malý jsem tam jezdil strašně nerad – ani nevím proč, ale bylo to tak. Dneska už se tam objevím několikrát do roka a vždycky se tam rád projdu. Když jsem se o tom nedávno bavil s panem kastelánem, dal mi skvělý tip: ať přijedu až po zavíračce všech objektů, že to má úplně jiné kouzlo. A měl naprostou pravdu. Nikdy bych neřekl, jak moc se to promění. Když se tam člověk vydá v létě po šesté hodině večer, je tam najednou naprostý klid. Krkonoše a Babiččino údolí jsou takové moje dvě hlavní srdcovky.
A jinak samozřejmě Nové Město nad Metují. Je to zkrátka krásné město a na to bych jako rodák rozhodně neměl zapomenout (smích).