Na okraji obce Martínkovice se v areálu kostela sv. Jiřího a sv. Martina skrývá raně barokní fara, jejíž příběh se začal znovu rozvíjet díky Anně a Adamovi Smékalovým. Fara leží v místě s dlouhou historií. Svým umístěním na hranicích zde vedle sebe žili Češi a Němci s nedalekými sousedy z Polska. Mladý pár chce místu vdechnout nový život s prostorem určeným k tvorbě i odpočinku. Plánují zde založit knihkupectví, zvát umělce na rezidenční pobyty a otevřít prostor pro všechny návštěvníky a poutníky.
Pokud se rozhodnete do Martínkovic vydat, můžete využít cestu vlakem do Broumova a pak na sdíleném kole podél řeky Stěnavy. Už během cesty poznáte, že v tomhle kraji se nespěchá a všechny starosti na vás klidně počkají. Když se pak ocitnete před samotnou farou na kopci Hoprich, pochopíte, proč se manželé rozhodli faru koupit, genius loci na vás dýchá ze všech stran. V rozhovoru jsme vyzpovídali Annu, která nám prozradila, jak se jim na Hoprichu žije, co je sem přivedlo a co plánují.
Prosím představíš se krátce čtenářům?
Jmenuju se Anna a kamarádi mi říkají An. Žiju na Hoprichu, kouzelném vrchu na Broumovsku, a mám ráda experimenty. Pocházím z Náchoda a dětství jsem trávila na chalupě v jiný části Broumovska. Asi před čtyřmi lety jsme se s rodinou vrátili zpět do regionu a je to něco přes rok, co plnohodnotně, už ne tak punkově, žijeme tady na faře.
Kde a co jsi studovala?
Studovala jsem srovnávací literaturu v Praze. Bylo to neskutečně tvůrčí a důvěrné prostředí, proto mě moc těší, že dost pedagogů a pedagožek nebo spolužáků a spolužaček potkávám v Broumově na literárních rezidencích. Jsme stále v kontaktu. Myslím si, že je v regionech nebo okrajovějších částech republiky důležité být alespoň částečně v kontaktu s centrem. A když jste v kontaktu s těma lidma, tak vidíte, že pro ně jsou zase extrémně důležitý regiony, ať už z hlediska inspirace, tak uvědoměním, že jsou tady aktuální třeba úplně jiný témata, anebo že se „to jejich“ téma může jevit prakticky úplně jinak v nějakém okrajovém regionu než ve větším centru. Taková výměna a proměna.
Co studoval Adam?
Adam je původně biolog a ekolog a pak se začal věnovat stavitelství. V Asii přičuchl k přírodnímu stavitelství a z hliněných domů v Malajsii se tady staly hliněné omítky v roubenkách.
Věděla jsi, že se chceš do regionu vrátit? Co vás vedlo ke koupi fary?
Vůbec. My jsme se s Adamem potkali v Paříži a vlastně jsme vůbec nevěděli, jestli se chceme vracet do České republiky. Pak jsme se vrátili a žili jsme ve větších městech, ale po nějaké době bylo jasný, že potřebujeme ven a zároveň potřebujeme nějaký prostor pro naši realizaci. Rozhodně jsme si ale nikdy nemysleli, že to bude fara. Ani jsme si nemysleli, že to bude Broumovsko. Ale tím, že jsme tady pořád navštěvovali rodinu a přátele, tak jsme byli s tím krajem v kontaktu.
Aktivně jsme tedy nehledali, ale jakmile jsme se přišli podívat na faru a viděli, jak je to místo výjimečný, a ta stavba, jak je dokonalá, tak bylo jasno. Adam se vnitřně rozhodl a ani racionální argumenty ho nezlomily. Rozmýšleli jsme se nedlouho a pak jsme ten život přizpůsobili tomu, abychom tady mohli žít. Na dva roky jsme se přestěhovali do Náchoda. A jsem vlastně ráda, že jsem se kolem třicítky vrátila do rodného města, a tam jsem mohla spolupracovat s lidma, kteří měli stejnou nebo naopak jinou cestu návratu. Považuji to za důležité z mnoha důvodů.
„Celkem jsou tu čtyři budovy a všechny máme v plánu časem opravit.“
Čeká vás rekonstrukce celé fary. Co se vám podařilo již opravit a jak rozsáhlé opravy ještě plánujete?
Když jsme sem přišli, byla to estetická ruina, tady vlastně nebylo nic. Nebyly stropy. Střecha byla, ale na špatných trámech, takže jsme měnili třináctimetrové trámy. Okna se měnila všechna. Je repasovaná podlaha, nové odpady, elektřina a voda. První dva roky jsme řešili hlavně technické a stavební práce. Ta krásná ruina se začala rozkládat, všechny ty pískovce se musely vybrat, což bylo téměř nepředstavitelný, a pak se to zase skládalo a začalo se ukazovat, jak to má být. Zhruba rok pak trvala oprava soukromé části, kde teď bydlíme – která ale samozřejmě úplně soukromá není, protože se tu často scházíme a pořádáme různé akce.
A teď na podzim doděláme přízemí, které bude více pro veřejnost. Celkem jsou tu čtyři budovy a všechny máme v plánu časem opravit. Adam dělá převážnou část stavby sám, s občasnou brigádnickou výpomocí a mimo těch odborných věcí, jako je například elektřina.
Řešíte opravy s památkáři?
Samozřejmě s nimi konzultujeme celou rekonstrukci. Často se shodneme i na tradičních postupech, které jsou třeba pracnější, ale ten starý dům si o to říká a my to respektujeme a vlastně jsme rádi. Třeba vnitřní nátěry jsou dělané kaseinovou barvou, což je barva s příměsí mléčné bílkoviny, takže mlíko, tvaroh, fermež a hašené vápno. Nebo tamhle v otevřené stodole jsme dělali mlatovou podlahu, což je hlína, písek a voda, a udusává se to nohama. Hodně nohama a hodně dlouho, ale pocitová kvalita takové podlahy je pak daleko vyšší. Tím, že to děláme svépomocí, tak to trvá, ale myslím, že se to pozitivně propisuje do konečného výsledku. Je to úplně jiné, když se člověk dotýká něčeho, co vytvořil, opravil nebo tomu jakkoliv jinak věnoval pozornost.
Jaké máte plány s farou máte?
Neměli jsme žádné plány, ale z vnitřních předpokladů jsme hned začali s objektem pracovat soukromě i veřejně. Asi rok jsme bydleli v té otevřené stodole, v létě jsme tam přespávali a pořádali různé akce, ať už menší brigády, nebo hudební či performativní vystoupení, a lidi si zvykli sem chodit, a tak začala komunita i ta otevřenost růst.
Koncem tohoto roku a příští rok nás čeká zase nová fáze. V přízemí chceme otevřít komunitní čítárnu a rezidenční byt, který bude fungovat primárně pro umělecké rezidenty, ale i pro další návštěvníky. Knihkupectví a čítárna vycházejí z tradice toho, že fara sloužila veřejnosti. Dole v přízemí bývala škola a my jsme si dnes zvolili cestu propojování literatury s kreativitou a pospolitostí. Pro nás je to tak nejpřirozenější, pro návštěvníky je to možnost přijít a pobýt v trochu jiném čase a dům zůstane otevřený pro veřejnost. Ani teď často nezamykáme. Myslím, že prostor u kostela patří všem. Taková martínkovická občina.
„Těším se na to propojení několika míst a způsobů, jak je prožít společně i o samotě.“
Kdy plánujete čítárnu otevřít?
Takový malý opening bude 26. a 27. října a zván je každý. Část programu je hotová, část je v procesu a dost záleží na lidech, kteří přijdou a co budou chtít dělat. Plánujeme dílnu s Evou a Kubou Horskými ze studia Upupaepop, kde budeme oprašovat a opravovat knihy. Částečně restaurátorsky, částečně experimentálně a kreativně, aby to víc odpovídalo tomu, jak dnes knihy vnímáme a chceme číst.
Zároveň se představí několik českých i zahraničních rezidentů a rezidentek z oblastí performance, hudebního a vizuálního umění. Až se setmí, čeká nás pouť lesem, během které představí současný rezident americký hudebník John Adam Parks projekt „Když promluví tma“, zvukovou kompozici pro les. Bude to hodně symbolický prvek. Průchod temným lesem, samota, možnost setkat se svými strachy a dojít do vřelého objetí k ohni do vedlejší vesnice. Tam, v Otovicích ve Ville Strooikaas, budou koncerty a hudební program až do rána. Pak si dáme společnou snídani v otovickém Krámu s krámy, což je takové otovické muzeum starožitností, které vybudoval sběratel a milovník historie Josef Štěpán. Těším se na to propojení několika míst a způsobů, jak je prožít společně i o samotě.
Toto je opravdu hodně plánů.
Snažíme se dělat dvě až tři vetší akce za rok. Někdy je to víc kulturní, někdy se jedná o komunitní folklor, jako je třeba Svatojiřská pouť, kterou spoluorganizujeme s podporou obcí a dalších lidí a spolků. Děláme tady, co nás baví, ale poskytujeme prostory i dalším nebo s nimi spolupracujeme, třeba v rámci projektu Broumov 2028+. Vytvořit příjemné místo a čas sami sobě i lidem, kteří přichází, je docela velká výzva. Krásná ale.
Od září také praktikujeme každotýdenní aktivistické meditace. Bereme si to nejlepší z praxe meditace a aktivismu a přinášíme na Broumovsko boží neklid. Texty, se kterými pracujeme, se vztahují k výzvám současného světa a reagují na naše každodenní zkušenosti – třeba minulý měsíc jsme se setkávali nad tématy soucitu, vody a domova. A to vše v době povodní. Cílem takového čtení je vzít si to téma do svého života a něco aktivně proměnit. Mám pocit, že takové formáty a pojetí čtenářství vrací literatuře a kultuře obecně obrovskou váhu. To, že na základě toho, že čteme, víme, vidíme, že se intelektuálně zajímáme o ty problémy, nám dává obrovskou energii a sílu jednat. Další aspekt je, že čteme v komunitě, a to se sčítá, že jako celek jsme daleko silnější než jako jednotlivci.
Zmínila jsi rezidenční pobyty, na které máte dotaci od Královéhradeckého kraje. Pojďme se u nich na chvíli zastavit.
Pro nás je umělecké prostředí přirozené, i naše okolí je takové a snažili jsme se na to myslet, když jsme faru začali opravovat. Máme tu proto například temnou komoru na vyvolávání fotek a filmů, je tady také ateliér a dílna. Zastřešená stodola funguje jako tělocvična nebo taneční sál a benefit toho všeho je, že jste v lese a celkově v hodně klidném a inspirativním prostředí. Snažíme se umělcům a umělkyním, badatelům a badatelkám a obecně tvůrčím lidem vyjít vstříc se zázemím a podmínkami v domě. Pro nás není problém, když jsou tady s rodinami nebo naopak sami, každý potřebuje ke své práci něco jiného a my jim chceme ponechat možnost výběru.
Úplně obecně v rámci rezidencí rozvíjíme dvě linie. Jedna se věnuje environmentálním tématům v souvislosti s místem, kde žijeme, a druhá podporuje komunitní život a dobrá sousedství. Tato témata podmiňují i výběr umělců. My si vybíráme umělce a umělkyně nebo badatele a badatelky nejen kvůli jejich tvorbě, ale i na základě toho, zda jsou respektující k tomuto místu, jeho okolí a uvědomují si, kde jsou. A když se to povede, tak obohacuje nejenom je, ale i to místo a místní komunitu. Pěkným příkladem je třeba to, že minulý rok k nám přijeli na takový tmelicí a tvůrčí pobyt studenti a studentky s jejich pedagogy z UMPRUM a přitom se aktivně zapojili do organizace Svatojiřské pouti.
Máme za sebou několik let punk rezidencí (smích) a nyní jsme prvním rokem podpořeni krajskou dotací. Díky tomu máme možnost teď na podzim hostit umělkyně Lenku Kerdovou a Elišku Perglerovou. Máme radost a je to trochu dojemné, protože holky už tady jeden umělecký projekt dělaly právě ve chvíli, kdy jsme faru pořizovali a pořádali první akci pro veřejnost.
Velmi jsem také ocenila to, že na jaře tvoje kolegyně z krajského úřadu iniciovaly setkání rezidenčních míst v kraji, kde jsme se všichni potkali, sdíleli naše zkušenosti a byla možnost se vyjádřit k tomu dotačnímu programu a hledat společně, jak ho třeba ještě zlepšit a jak spolupracovat.
Získali jste dotaci i na nějaké další projekty?
Ano, z kraje jsme v programu Obnovy památkového fondu, kde nám kraj přispívá na stavební obnovu fary. Na okna, fasádu nebo třeba restaurování nástěnné malby. Dále v rámci kreativního voucheru řešíme se skvělým grafikem Markem Mackem vznik vizuální identity Hoprichu. Myslím, že třeba kreativní a akcelerační vouchery jsou pro menší subjekty a kulturní aktéry, jako jsme třeba my, velmi důležité. Pokud bychom třeba na vizuální identitu nedostali podporu, určitě by její tvorba nebyla na pořadu dne.
Máme několik dalších menších grantů na spolupráce v kultuře. Třeba na spolupráci se zahraničním umělcem, výše zmíněným Johnem Adamem Parksem, z výzvy IDU CONNECT: spolupráce se zahraničními umělci. Občas si ale rádi uděláme i něco jen tak pro radost bez grantů a doprovodné administrativy. Do budoucna se nabízí česko-polské nebo česko-německé projekty a spolupráce, ale dotační agendu dělám pro Hoprich sama a nechci se z toho zbláznit. Takže je to tak, jak to tady máme se vším, pomalu, postupně, a doufám, že udržitelně.
„Všichni jsme tady doma a je dobré si to čas od času připomenout.“
Vraťme se k faře Hoprich. Jaký vztah máte s Adamem k danému místu?
Milujeme to tady! Ty stromy kolem hřbitova, ta architektura a zasazení do kontextu krajiny. Řeka a les. Všechno, co tady vnímáš okolo, ten klid a ticho a zároveň nejsi daleko od centra. Občas mě v noci vyděsí, když slyším lidský hlas, protože mám pocit, že jsme tady sami v lese, ale vlastně nejsme (smích). Jsou tady s námi lidé, zvířata, rostliny a včely. A také jsou tady všude otisky těch, kteří tady žili před námi. Třeba okamžik, kdy na faru přijela delegace z německého krajanského sdružení a rozeznělo se tady původní broumovské nářečí, to byla chvíle, ve které bylo všechno. Všichni jsme tady doma a je dobré si to čas od času připomenout.
Všimla jsem si, že používáš název místního vrchu Hoprich i ve svém jméně. Má pro tebe název speciální význam?
Název Hoprich je tradiční název pro tenhle kopec, etymologicky vychází z německého slova Hopfen, což je chmel. Občas se do češtiny překládá název kopce jako Chmelnice. A chmel se tady doopravdy pěstoval. Pár rostlinek jsme tady znovu zasadily, tak uvidíme, jestli zakoření a jaké pivo tady budem točit (smích).
Hoprich je zvláštně onomatopický název. Používám ho a dávám mu současný obsah a kontext.
Když se řekne Hoprich, tak se mi vybaví fara – důvěrný a bezpečný prostor, naše rodina a přátelé. A pak i ten les. Je to polo- nebo mimolidský prostor, a to hodně zajímavý, takový prostor setkání. Třeba jít v noci do toho lesa je docela výzva, často jsme plni strachu, ale vlastně je to ten strach z toho, že tomu prostoru nerozumíme, že se v něm neumíme pohybovat a žijou tam zvířata, se kterými neumíme komunikovat. Časem se strach vytrácí a zůstává fascinace a možnost sblížení.
Věřím, že spoustu podobně smýšlejících lidí by zajímalo, jak na to. Co bys jim poradila? Jak začít?
Určitě to má smysl, ale chce to čas. Člověk nemusí být rozhodnutý stoprocentně a mít dokonalý plán, protože spoustu věcí se může změnit. Chce to být si vědomý toho, že opravovat barák, stejně jako budovat komunitu, trvá dlouho – a taky se to může celé ze dne na den celé zvrátit. Připravit se na to, že některé věci nejdou tak rychle jako na papíře, ale o to jsou pak hodnotnější a pevnější. No a věřím, že když to bude celý dobře postavený, tak jednou budeme moct odjet na dovolenou (smích).
Na konci každého rozhovoru pokládáme otázku, které místo máte v Královéhradeckém kraji nejraději. Tuším odpověď, ale i tak se zeptám, jaké místo se ti v kraji vybaví.
Samozřejmě, že je to tady na Hoprichu, protože je to opravdu výjimečné místo. Zároveň mám hodně ráda i Orlické hory, odkud pochází část mojí rodiny, nebo okolí kolem Náchoda, Dobrošov a vůbec celou tu příhraniční kopcovitou podzimní krajinu. To vidím, když zavřu oči.