V prosinci jsme zavítali do Valdštejnské lodžie, kde jsme měli možnost vidět jičínskou kulturu očima jednoho z jejích aktérů. Teď nás zajímá, jak se na kulturní dění dívá město samotné.
Jičín je město, které si zachovává svou bohatou kulturní tradici, ale zároveň hledá nové cesty, jak podporovat umění a kreativitu. Za mnoha akcemi, festivaly a kulturními projekty stojí odbor kultury a cestovního ruchu, jehož vedoucí Zuzana Vavřincová s energií a nadšením propojuje město s umělci a organizacemi. V rozhovoru jsme si povídali o tom, co ji na práci nejvíce baví, jaké kulturní iniciativy považuje za nejdůležitější a jaké jsou další plány pro rozvoj kultury v Jičíně.
Jaká byla vaše cesta do Jičína?
Cesta byla z Kopřivnice přes Prahu, přes Liberec, až sem. Já jsem chtěla někam, kde je tepleji, a Jičín se nám líbil, takže to začalo, dá se říct, náhodně, že jsme tady u Jičína koupili pozemek s chalupou a přestěhovali se sem. A už se tady cítím jako doma.
Představíte nám svoji profesní dráhu?
V Praze jsem studovala učitelství pro první stupeň se specializací na francouzštinu, ale můj záběr byl vždycky širší. Už na škole jsem se věnovala edukaci, jednak jsem jezdila pro cestovku, učila jsem jazyky a pracovala jsem v národní galerii jako lektor a pak v České filharmonii v tehdejším vznikajícím lektorském oddělení.
Dneska jste vedoucí odboru kultury a cestovního ruchu v Jičíně. Popsala byste čtenářům, co je náplní vaší práce?
Práce je poměrně široká, mě samotnou to překvapilo, když jsem se šla tenkrát na to místo hlásit. Náš odbor má ve své náplni péči o památky v centru Jičína, i péči o válečné hroby a administraci akcí, které se konají ve městě a musí být schválené Radou města. Dále to jsou dotace z oblasti kultury a cestovního ruchu, městské slavnosti jako třeba Valdštejnské slavnosti nebo jsme založili nový projekt Šotek – minifestival dětské knihy. Pak také upomínkové a pietní akce. Ale taky akce slavnostní, jako je organizace Ceny města Jičína, od sbírání podkladů až po zajištění samotného předávání. Prostě je toho dost (smích).
Kolik vás na odboru je celkem a jak máte rozdělenou agendu?
Jsme tři. Mám pod sebou ještě dva kolegy. Kolegyně má na starosti především cestovní ruch a akce s tím spojené, kolega je zase hlavní administrativní pilíř našeho odboru, díky němu se v těch papírech neztratíme. Já mám na starosti primárně kulturu, ale angažuju se i dost v cestovním ruchu jsou to pro mne dvě oblasti, které u nás nemá smysl úplně oddělovat.
Jaké máte další plány na odboru?
My se už nějakou dobu chystáme, že si uděláme strategii kultury u nás a čekali jsme na tu krajskou, abychom na ni navazovali a nevytvářeli něco samo pro sebe. Teď nám končí první část Akčního plánu v cestovním ruchu a už v něm se objevuje kultura, to prostě nemůžeme oddělit. Proto bychom to nyní chtěli spojit, vytvořit akční plán pro kulturu a cestovní ruch a zjistit, kam se dál posunout a kterým směrem jít. Teď třeba řešíme prostory, rádi bychom více otevřeli a opravili Jezuitskou kolej, ale to je pro město velká investice.
Co vás na práci nejvíce baví?
Na práci mě baví hlavně pestrost. Některé dny sedím v kanceláři a vyřizuji administrativu, jindy jsem v terénu, komunikuji s umělci a organizátory akcí. Občas vyrazíme do zahraničí se inspirovat. Je skvělé být u toho a podporovat projekty, aby tady kultura mohla být.
Zmiňovala jste dotace, přiblížíte nám, jaké dotace město poskytuje v oblasti kultury?
V kultuře máme 3 základní okruhy, a to dotace na akce, ať už na cyklus akcí nebo na podporu vzniku nové akce, potom podpora spolků a jejich činnosti a pak dotace na vydání díla. Tím se může podpořit vydání knihy, CD nebo cokoliv, kde vzniká nějaké umělecké dílo. A teď poslední dva roky máme takovou odnož dotace s názvem zkušebny, protože v bývalých kasárnách zkoušely místní kapely, a když se kasárna rušila, město přislíbilo pomoc na financování nových zkušeben.
Jaký máte převis na kulturní žádosti?
Poměrně dost velký. V minulém roce jsme rozdělovali 1,1 milionu, z čehož 100 tisíc bylo alokováno přímo na ty zkušebny a celkově těch požadavků jsme měli za necelých 2,1 milionu, takže de facto dvakrát tak větší převis té poptávky, než jsme schopni uspokojit. V cestovním ruchu je to trochu jednoduší, tam těch žádostí není tolik. U nás je celkově kolem 40 až 45 žádostí, což si myslím, že je pěkné číslo.
Máte stálé žadatele?
Více méně ano. Jsou to stálí žadatelé, kterým i posíláme vždycky upozornění, že už je otevřený program dotací, ale vždycky se najde někdo nový, kdo třeba přijde s nějakým novým nápadem. Na odboru se snažíme s dotacemi pomáhat, protože nám jde o to, aby to bylo přístupné pro všechny, aby tam nebyla nějaká administrativní překážka pro žadatele.
„Pro nás je důležité, že program dotací pomáhá udržovat rozmanitost kultury.“
Zmínila byste nějakou vydařenou dotaci?
Je těžké něco vypíchnout. Pro nás je důležité, že program dotací pomáhá udržovat rozmanitost kultury, protože jsou nějaké zavedené akce a jsou akce, které jsou navštěvovanější, a pak ty, které jsou méně navštěvované, a pro nás je fajn, když tady máme akci, jako je třeba Propadák, to je festival alternativní kultury v lomu na Čeřovce a pořádá to parta mladých lidí. Dále třeba Jinčí čin, kde nahlíží na různá kulturní a společenská témata z jiných pohledů a není to klasický mainstream. Poslední dobou se nám tady vyloupl hudební festival Rockový hangár nebo festival country hudby Jičínská struna a měli jsme tady i romský festival Romfest. Pak tady máme i sbory, Foerster a Smetana, které pravidelně koncertují.
Přijde mi, že tady v Jičíně máme štěstí, že máme strašně moc aktivních lidí, protože tady tu kulturu hlavně tvoří různé spolky a sdružení a lidi, kteří chtějí podpořit, ať už i třeba svým projektem – mají něco rádi nebo jim to tady chybí nebo se chtějí zapojit. Zjistili jsme, že se vždycky ještě nějaká mezírka na něco nového najde.
Co považujete za úspěch v oblasti kultury v Jičíně v posledních letech?
Jednoznačně pestrost kulturního života. Když jsem sem v roce 2019 nastoupila, tak už to bylo dobře nastaveno. Za úspěch bych považovala, že Jičín je kulturní město, že tady žijí kulturní lidé, kteří chtějí něco dělat. Například tu máme i ochotnické divadlo na Valdické bráně nebo K-klub má svůj divadelní spolek. V kavárnách se konají výstavy obrazů a například spolek Zefyrin pravidelně pořádá zajímavé přednášky. Těžko se mi o tom mluví, protože bych nerada na někoho zapomněla, protože kulturně společenský život tady je opravdu hodně bohatý. Myslím si, že pokud člověk chce, tak skoro každý den může někam zajít a něco zažít.
A jako další úspěch vnímám to, že kulturní život nepoložil covid. Tam mělo namále spousta lidí a spousta drobnějších akcí. Je dobře, že to lidé nevzdali, protože vyčerpání po covidu bylo na všech frontách neskutečné.
„Kultura je taky práce a je potřeba ji adekvátně zaplatit.“
Vnímáte, že se návštěvníci po covidu vrátili?
Ono nešlo tak úplně o návštěvníky, ti chodili a chodí, ale cítila jsem obrovskou únavu od pořadatelů. Hodně lidí to mělo nastaveno tak, že to dělají ve svém volném čase a že je to částečně dobrovolná činnost, a během covidu se ukázalo, že je to naprosto neudržitelná záležitost, že to nefunguje. Jsem ráda, že i v celostátní kultuře se mluví o tom, že kultura je taky práce a že je potřeba ji adekvátně zaplatit. Kulturu beru jako součást kvality života všech lidí.
Jakým způsobem město Jičín spolupracuje s místními umělci a organizacemi?
Snažíme se být v kontaktu s lidmi, kteří tady kulturu tvoří. Ať už tím, že jim pomáháme nebo je podporujeme. Domnívám se, že mám určitou výhodu, že většinu lidí znám a jsou to moji kamarádi, protože jsem přišla „zespoda“, dělala jsem dobrovolníka ve Valdštejnské lodžii a v mateřském centru Kapička, takže jsem se motala u hodně kulturních akcí. Zjednodušuje to komunikaci i práci, protože lidé se nebojí zavolat, napsat nebo se zeptat a není tam takový blok jako někdy kulturní aktéři mívají vůči městu a úředníkům, kvůli tomu, že jim přijde, že jim na úřadě nikdo nerozumí.
Každý rok je také neformální setkání kulturních aktérů, kde se snažíme mluvit o tom, co se připravuje a jaké jsou plány do budoucnosti, aby se třeba nekryly termíny akcí. Ráda bych v nejbližší době kulturní aktéry vyzpovídala pro připravovaný Akční plán, abychom věděli, co vylepšit. Ještě bychom chtěli sdílený mobiliář, ale to se trochu zaseklo u nás (smích).
Jaké to bylo zapojovat se do kulturního dění a zároveň zvládat péči o děti?
Mám 4 děti, nejmladšímu je 8, pak 10, 12 a 14 let. Zvykla jsem si všechno dělat s dětmi, když jsem byla na mateřské, protože úplně jsem nebyla ten typ, že bych jenom seděla doma. Pořádala jsem nějaké akce, primárně pro ně, ale i pro ostatní, a to pro mě byla přirozená součást běžného života. Teď bych řekla, že tak aktivní nejsem, už jen občas v Lodžii, když mě osloví, ale už na to není tolik času. Což mně přijde paradoxní, dříve jsem chodila hodně na kulturní pořady, a v momentě, kdy už v kultuře pracuju, najednou už nemám tolik času, abych stíhala úplně všechno, co bych chtěla. To mě někdy mrzí.
Vaše děti se také zapojují do kultury?
Druhá 12letá dcera už začíná pomáhat jako dobrovolník na některých akcích a chce být v centru kulturního dění, té se líbí moje práce. Takže i říkala, že jednou bude dělat to, co já, tak uvidíme (smích).
Vloni v prosinci jsme na prokreativitu.cz mluvili s Jiřím Vydrou o Valdštejnské lodžii. Jak tento projekt vnímáte vy?
Valdštejnská lodžie je skvělý příklad toho, že když je dobrá spolupráce mezi městem a provozovatelem, v tomto případě neziskovkou, která objekt spravuje, tak se to opravdu může dostat daleko. Protože když si to vezmete, tak na začátku to bylo místo, se kterým nikdo moc nevěděl, co udělat. Mělo být dokonce prodáno, naštěstí se zvedla vlna odporu a vzniklo občanské sdružení Lodžie, které přitáhlo k tomu místu pozornost. Díky sdružení se vytvořilo místo kastelána a začalo to trošku žít a pak přišel Jiří Vydra, který tomu dal už svoji náplň, dramaturgii a svoji vizi, kterou tam držel. A v momentě, kdy to naplnění bylo větší, tak tomu šlo město naproti, protože tady ve vedení byli a jsou lidé, kteří byli schopni a ochotni vidět, že je potřeba tu památku zachránit, aby fungovala a mělo to smysl. Tady v lodžii se to hezky potkalo.
Za těch 12 let se krůček po krůčku povedlo hodně věcí. Původně to začínalo jako alternativní komunitní kulturní centrum a teď je to kulturní a turistický cíl pro spoustu lidí z celé republiky a krásně se tu propojuje kultura s cestovním ruchem.
Tam z toho mám radost a určitě by se mi líbilo, kdyby se nám to podařilo zopakovat i tady třeba s Jezuitskou kolejí.
Rozhovor s Jiřím Vydrou si můžete přečíst zde: Jiří Vydra: Někdy to zní jako klišé, ale pro nás je ta komunita strašně důležitá.
Vnímáte nějaké překážky v kultuře, ať už v Jičíně nebo všeobecně?
Mám pocit, že spousta lidí vyžaduje kulturu zadarmo, a to mně přijde jako překážka, což dlouhodobě není úplně možné a je to brzda i dalších věcí. Jinak myslím, že překážky jsou spíš v hlavě v nějakém nastavení. Naopak bych řekla, že spousta věcí je možných a dá se vytvořit, ale vyžaduje to komunikaci, jde o to, aby lidé spolu mluvili o možných problémech. Ze své zkušenosti vidím, že vždycky, když se ukáže nějaký problém a sejdou se lidé, kterých se to týká, tak se ten problém vyřeší.
Všimla jsem si, že hodně kulturních aktérů moc nekamarádí s úředními dokumenty, což je docela bolest kultury. Spoustu kulturních aktérů chce být kreativní a neuvědomují si, že je potřeba k tomu mít i to praktické zázemí.Proto se snažíme poskytovat podporu nejen finanční, ale i metodickou.
Co myslíte, že se lidem vybaví, když se řekne Jičín? Je to stále město pohádky?
Většině lidí se vybaví Rumcajs a Valdická brána, to jsou takové naše symboly. Starší generace to má jasně spojené s pohádkovým Jičínem, ale u mladších už si tím nejsem tak jistá. V poslední době vnímám, že v určitých kruzích, a dokonce i v zahraničí, se Jičín začíná spojovat s Valdštejnskou lodžií.
Festival Jičín město pohádky prošel v posledních letech významnými změnami. Můžete popsat, jaké změny nastaly a co je vedlo?
Do festivalu jsem se nejvíc ponořila kolem covidu a po něm. Když přišel první zrušený ročník, bylo jasné, že to bude náročné – chyběly finance, museli jsme propustit produkční tým a vůbec se rozhodnout, jak dál. Nakonec jsme festival udrželi doslova na koleni, s minimálním rozpočtem a v malém týmu, ale bylo důležité, že se vůbec konal. Po covidu jsme se také zaměřili na návrat k původní myšlence festivalu jako akce pro děti. Dřív se z něj totiž postupně stával spíš velký hudební festival, a to jsme chtěli změnit. Další klíčovou změnou bylo vytvoření samostatného ústavu, který převzal organizaci festivalu. Díky tomu má festival stabilnější financování i lepší podmínky pro další rozvoj. Jsem ráda, že se to povedlo a že teď festival stojí na pevných základech a může růst dál.
Které místo v Královéhradeckém kraji je vám nejbližší a proč?
Mám ráda loretu v lese nad Křelinou, kousek odsud. A pak mám ráda pohled na Jičín, když se k němu sjíždí z Veliše, v jednom okamžiku se otevře pohled na město a kopečky za ním a já si naplno uvědomím, jak je tady krásně.